Aktivní skokani působí již ve veteránských kategoriích, Stachy se však mohou pyšnit i dvěma mezinárodními rozhodčími. O skocích na lyžích jsme debatovali s trojnásobným medailistou z veteránských mistrovství světa, třiasedmdesátiletým Františkem Švehlou, a dvěma rozhodčími, Václavem Kramlem, ten mimo jiné rozhodoval i letošní Intersportturné, a Václavem Králem.

Skok na lyžích je divácky velmi atraktivní sport, je v tom kus adrenalinu a odvahy skokanů. Jak se člověk k takovému sportu vůbec dostane?
F. Švehla: Já se ke skákání dostal v patnácti letech, přesně v roce 1950 v Plzni. Na největším kopci u Plzně, který se jmenuje Chlum, byl skokanský můstek. Táta jezdil na lyžích, já šel tak trochu v jeho šlépějích a zkusil i skákat. Skok se mi líbil a navíc tehdy ani moc nebyly lyže na běhání, protože je za války Němci všechny sebrali.

Tehdy jste si skákal sám pro sebe, nebo se již jednalo o organizovaný sport?
F. Švehla: Byl jsem ve Sportovním odboru Sparta Plzeň. Když jsem se šel o rok později učit do Škodovky, tak jsem musel podle tehdejších regulí přejít i do sportovního oddílu Škoda Plzeň.

To jste vydržel celých skoro šedesát let skákat, nebo jste si někdy řekl, že s tím praštíte?
F. Švehla: To si asi řekne každý, že je s tím třeba seknout. Já to udělal v šedesáti letech, ale v pětašedesáti jsem zase začal.
V. Král: A to by měl Franta říci, co má z té doby pohárů, co si vyskákal.

Od kdy skáčete za stašský Sokol?
F. Švehla: Přišel jsem sem v roce 1975 a tehdy se skákalo na starém můstku. Tehdy mi bylo čtyřicet.

Jaké jsou vaše největší úspěchy a co soupeři, potkal jste se se světovými skokany?

F. Švehla: Ty jsem znal všechny. Například v Domažlicích jsem soupeřil s dědkem Felixem Remsou v roce 1953. Tam se skákávaly krajské přebory a tahle parta organizovala závody. Tam jsem se právě poprvé s Remsou potkal. Ten měl nyní osmdesátiny.
V. Král: A to si představte, že Remsovi k osmdesátinám přišel gratulovat i jeho tehdejší trenér, kterému je dneska už devadesát.
F. Švehla: Pokud se dá hovořit o úspěších, tak tehdy to bylo především v rámci kraje, odkud ti nejlepší jezdili na mistrovství republiky. Kraj jsem vyhrál hodněkrát. V republice to bylo kolem desátého místa a v roce 1955 jsem vyhrál celostátní přebory Rudé hvězdy, to se skákalo i se Slovákama. Tehdy se ještě skákalo ve Špindlu. Když jsem byl na vojně, tak jsem dvakrát skákal na mezinárodních závodech v Harrachově.
V. Kraml: Fanda je až moc skromnej. Velké úspěchy má ve veteránech, o tom by měl povídat.
F. Švehla: Poprvé jsem vyrazil na veterány někdy v roce 1976 v Harrachově. Od roku 2002 jsem byl pětkrát na mistrovství světa veteránů. Dříve jsem se potkával se známými světovými skokany, z našich tam byli třeba Jiří Raška či Leoš Škoda. Bylo tam plno Norů a Němců.

Jak vůbec veteránské závody vypadají, kolik se sjede závodníků?
V. Kraml: Sjíždí se kolem tří stovek skokanů. Veteránské kategorie jsou rozděleny po pěti letech. Je to od třiceti let, ale podmínkou je, že minimálně tři roky nesmí být dotyčný aktivním skokanem. Záleží i na místě konání.
V. Král: Ve skandinávských zemí to bývá početně slabší, pokud se však skáče v Německu či Rakousku, tak je opravdu na tři stovky závodníků, jak říkal Vašek.

Na jakých můstkách veteráni skáčí?
F. Švehla: Dá se to říci, že podle toho, jak si kdo troufne.
V. Kraml: Je to rozděleno od K 30 do K 90 a je pravda, že i na té devadesátce i někteří starší pánové bez problémů skočí. Někdy je to skutečně obdivuhodné.


Laik až žasne, že i v tomto věku se skokané pustí z věže můstku. Přeci jenom tělesná schránka i podstatně mladších lidí už tomu není příliš přizpůsobena.
F. Švehla: Je třeba co nejvíce lyžovat, pořád se pohybovat, běžky, sjezdovky. Zkrátka pořádně rozhýbávat kostru. Skočit si není kde, takže pak se skáče z voleje.

Jaký velký závod Vás čeká ještě v této sezoně?
F. Švehla: Na začátku března je mistrovství světa veteránů v Německu. Budu teď víc trénovat na běžkách, a když už budu v Německu, tak půjdu i na závod sdružený. Sice neumím pořádně bruslit, ale nějak se to zvládne.
V. Král: Ono jde Fandovi i o druhou medaili. Proč by přivezl jen jednu, když může vybojovat dvě.
F. Švehla: V tom skoku to bude horší, pořád nám tam přibývají mladší skokani. Poslední rok jsem v kategorii do 74 let a budou tam s námi kluci ročník devětatřicet. Mám zatím jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile. Tady Venca Kraml má zlato, takže mám co dělat, abych ho dostihl. Ale přijede tam Bruse a na toho nemám.

Když se ohlédnete dozadu, jaký byl Váš nejdelší skok?
F. Švehla: To už je opravdu hodně dávno. To mi bylo devatenáct a skočil jsem pětasedmdesát metrů. Na tehdejší můstky a vybavení to docela šlo. Když se skákalo ve Špindlu, tak tam se zase létalo strašně vysoko, stůl měl nějakých čtyři a půl metru.

Co si říká člověk, když poprvé vleze na některý z větších můstků?
F. Švehla: To je jednoduché, přeje si, aby neupadl. Když se člověk rozjede, tak už není na co myslet. Zastavit už se to nedá. Když se sedí nahoře na lavici, tak se ještě dá slézt, ale i to málokdy, musí se to odjet.
Příští týden o skocích na lyžích jako takových, o práci rozhodčích a i trocha ze zákulisí velkých závodů na světových můstcích jako je Intersportturné.