Letošní rok začal pro stálici na českém motokrosovém nebi hodně nešťastně. Trable mu způsobil úraz z civilního života. V lednu si při vynášení odpadkového koše poranil palec pravé ruky, což ho nakonec stálo prakticky celou zimní přípravu. „S palcem jsem nakonec musel na operaci. Přes zimu jsem skoro vůbec netrénoval a nestihl jsem ani první dva závody mistrovství republiky. To znamenalo bodovou ztrátu, kterou pak už prakticky nejde dohnat,“ lituje.

Proto místo domácího šampionátu, kde absencí v prvních dvou podnicích ztratil naději na dobré umístění, vsadil na obhajobu titulu mistra Evropy ve třídě Open. „Evropa začínala o tři týdny později než české mistrovství, takže se to dalo stihnout, i když to bylo jen tak tak,“ vysvětluje.

Po dohodě s týmem Buksa/Ados se tak Michek soustředil na mistrovství Evropy a zde cíl splnil, když se ve třídě Open stal znovu evropským šampionem. „Vyšlo mi to na jedničku. Mistrovství Evropy čítalo sedm závodů. Závodili jsme dvakrát na Ukrajině, jednou ve Slovinsku, v Bulharsku, v Srbsku, Chorvatsku a Litvě. Nakonec z toho bylo první místo a obhajoba loňského titulu mistra Evropy.“

Tím alespoň částečně zachránil sezonu, která byla více než citelně ovlivněna problémy ze zimy. „Podařilo se mi splnit priority, které jsem si vzhledem ke zranění dal,“ přikývne.

Když nehrozila termínová kolize, tak Michek startoval i v domácím šampionátu a svými výkony potvrzoval, že by byl zřejmě opět nejžhavějším aspirantem na titul. „Stihl jsem pořádně ale jenom poslední tři závody,“ jen bezmocně pokrčí rameny.

Poprvé se představil v Dalečíně, kde ač sužován nemocí, dojel čtvrtý. Pak už ale potvrzoval svou výkonnost. V Petrovicích byl třetí, v Kramolíně vyhrál a na posledním závodě v Jiníně skončil čtvrtý. Ale to hlavně kvůli tomu, že se podřídil týmové strategii a výrazně pomohl k titulu svému kolegovi Szvobodovi. „Palec se docela dobře zahojil, i když hybnost je menší než předtím. Myslím, že v závodech, do kterých jsem naskočil, jsem nepředváděl špatné výkony.“

Na posledním závodě šampionátu v Jiníně podřídil Michek své osobní ambice ve prospěch týmu. V první jízdě dlouho vedl, ale v závěru před sebe pustil Maďara Szvobodu, kterému šlo o titul. „Kdyby to neudělal dokonce dvakrát i konkurenční Osička team, tak jsme k žádné týmové strategii nesáhli. Od toho se všechno odvíjelo. Podobné to bylo i v jízdě druhé, museli jsme na to zareagovat. Jsem rád, že nakonec Bence titul vyválčil,“ gratuluje svému parťákovi.

Sám obhájce titulu obsadil v klasifikaci MR konečnou sedmou příčku. „Příští rok se chci zase prát o prvenství,“ vzkazuje svým soupeřům.

Martin Michek letos okusil i jinou disciplínu než svůj oblíbený motokros. Ve Španělsku poprvé startoval v dálkové rallye, kde obsadil čtvrtou příčku, a celkem ho toto dobrodružství oslovilo. „Bylo to mistrovství světa v baja rallye, které čítá čtyři závody. Další čtyři závody se pak jedou v klasické dálkové rallye,“ uvádí. „Baja je trošku odlišná v tom, že se tam tolik nehledají orientační body v otevřeném prostoru. Není tak náročná na orientaci jako klasická dálková rallye. Je to pro mě první krok směrem k Dakaru, který bych si jednou rád vyzkoušel,“ netají se smělou alternativou své další sportovní dráhy.

Bez podobné průpravy není možné věhlasný Dakar absolvovat. „Nelze naskočit do soutěže a vůbec nevědět, co s navigačními přístroji. Netušil jsem, že to bude až tak složité. Ale přístrojů je vepředu hrozně moc. Musejí se hlídat a kalibrovat. Baja je o něco snazší díky tomu, že orientační body byly na cestách jasně dané. V klasické dálkové rallye to bude ještě náročnější v tom, že budu v otevřeném prostoru a body budu muset najít. K tomu se přidávají azimuty, které se musejí hlídat. Myslel jsem si, že je to lehčí,“ přiznává. „Není to jenom o tom, že člověk umí jezdit na motorce. Jenom vytvoření road booku, podle kterého jsem jel, mi trvalo tři hodiny.“

Dálková soutěž ho oslovila, adrenalin je to prý pořádný. „Motokros je nebezpečný, ale baju nebo rallye jezdí úplní blázni. Po úzké kamenité šotolinové cestičce se jede rychlostí sto třicet až sto šedesát kilometrů v hodině. A člověk neví, kam jede. Buď podle road booku, nebo na oči, ale musí se to pálit. Kdo chce být do první desítky v mistrovství světa, tak nemůže neriskovat. Když to řeknu na rovinu, tak je opravdu o hubu. Nic nebezpečnějšího jsem opravdu nezažil. Ve sto dvaceti jsem sletěl ze stráně a přeletěl hromadu kamení. Zažijete tam horké chvilky.“

Porovnávat dálkovou soutěž s motokrosem se prý dost dobře nedá. „Pro mě to bylo něco nového. Bezpochyby zajímavá zkušenost. Na rallye jede člověk celou dobu sám, protože se startuje po minutě nebo po dvou. V tom je největší rozdíl. Určitě bych to chtěl skloubit s motokrosem, protože ten je pro soutěže nejlepší přípravou. Do budoucna mě to rozhodně zajímá. Nepříjemné jsou dlouhé přejezdy mezi rychlostními testy, které jsou někdy i stokilometrové v plném provozu. Ale jinak je to skutečně mimořádně nebezpečná záležitost. Nesmí se cokoliv přehlédnout.“

Do budoucna by rád obě disciplíny skloubil. „Určitě nechci skončit s motokrosem,“ má jasno. „Dá se to kombinovat. Sezona rallye začíná v září a trvá tak do dubna. V té době začíná motokros. Znamenalo by to být celý rok na motorce,“ usměje se. „Místo zimní přípravy bych jezdil rallye, což není vůbec špatná varianta,“ je přesvědčen. „S touhle myšlenkou si pohrávám a do budoucna by mě skutečně lákala účast na Dakaru.“

Letos by měl startovat ještě na domácím motokrosovém šampionátu družstev v Dalečíně a k tomu by měl absolvovat svou premiérovou klasickou dálkovou rallye v Maroku.

V nominaci české reprezentace na prestižní Motokros národů letos nefiguruje, přestože má v závěru sezony z našich pilotů zřejmě nejlepší formu. „Trošku mě mrzí, že mi nikdo ani nezavolal. Ale beru to tak, jak to je,“ jen mávne smířeně rukou. „Hlavní bod letošního programu je ale pro nás doma s manželkou narození potomka, kterého očekáváme v listopadu,“ usměje se.