Do té bylo nominováno přes sedm stovek trenérů z celé republiky z různých druhů sportu. David Vinš se dostal až do finálové osmičky, která bojovala o celkové vítězství v Praze před porotou složenou z trenérských osobností. Do Prahy odjel vimperský trenér s týmem svých mladších žáků, které vede od začátku své trenérské kariér, tedy sedm let.

„Abych pravdu řekl, vůbec jsem nevěděl, že jsem do akce Díky, trenére zařazen. Přihlásila mě tam manželka. Pak mi přišel mail, že jsem se dostal do užšího výběru dvaatřiceti trenérů. Nebylo to o žádném hlasování veřejnosti, vše si vybírali pořadatelé akce Díky, trenére. Pak jsem odpovídal na různé dotazy a vybrali mě mezi šestnáctku. To již obnášelo návštěvu u nás na zimáku, volali na svaz, monitorovali trénink, dělal jsem rozhovor a z toho pak vybírali osmičku, která se sjela na finále do Prahy. Výhrou bylo již to, že jsem se dostal až tam,“ přiblížil akci Díky, trenére David Vinš.

Do finálové osmičky se dostali nejlepší z nejlepších a bylo třeba zaujmout porotu. „Věděl jsem, že mě čeká osmiminutový trénink, který jsem dělal s mladšími žáky. Do toho měla být zařazena i nějaká show. Věděl jsem, že jsou v porotě hokejisté Zdeněk Vojta a Marian Jelínek a o to jsem to měl těžší, protože ti zkrátka hokeji rozumí. Do ukázky jsme zařadili na dvě minuty rozcvičku, pak byl kruhový trénink a na závěr tanec haka. Haku jsme trénovali možná měsíc, kruhový trénink dělají děti pravidelně a perfektně věděly, co mají dělat,“ popsal osmifinálové vystoupení David Vinš.

Oříškem pro všechny mělo být semifinále. Každý z trenérů si vylosoval čtyři děti z kolektivů, které do semifinále nepostoupily. „Já dostal badmintonistku, atleta, basebalistu a atleta. Já si s dětmi sedl a řekli jsme si, že si to užijeme. Po dvou disciplínách jsme byli předposlední. Tu třetí vyhráli a šli do finále. Měl jsem deset minut na to je přesvědčit, že jsem teď jejich trenérem já a že to zkrátka vyhrajeme společně. Musím říci, že tihle čtyři byli fantastičtí. My tam již s Vimperáky jeli s tím, že i osmička je pro nás super a chceme si to jen užít. Vzali jsme autobus, vyrazili si to užít a neřešili umístění. Vítězství je třešničkou na dortu,“ chválil své vlastní i následně vylosované svěřence David Vinš.

Vítězství Davida Vinše však není pouze jeho vlastním úspěchem, ale všech kolem vimperských mladších žáků. „Kdybych byl na ledě sám, tak nic neudělám. Je to úspěch úplně všech kolem týmu. V kabině mám sedmnáct dětí a pokud bych neměl k ruce další tři trenéry, tak bych s dětmi na tréninku nic neudělal. Jsou nesmírně důležití. Vždy říkám, že trenéři, děti a rodiče jsou jeden velký tým. Sice to vyhrál nějaký Vinš, dobře, mám to sice na hrbu, ale bez všech ostatních bych to nedokázal. Při tréninkách mi pomáhají Milan Karvan, Vojta Huřík, Karel Sedláček, z prvního týmu mužů pak Honza Bojer a Radek Sitter. Kdykoliv mohou, tak jsou na ledě a já jsem za to moc vděčný,“ děkuje svým kolegům vimperský trenér.

Finálový program byl pro všechny přítomné velkým zážitkem a také si to pořádně užívali. „Pro mě osobně byl zážitek potkat pány Vojtu a Jelínka. Byl zážitek si s nimi popovídat. Navíc k panu Vojtovi nastupuji ke zvýšení trenérské licence. Přišel tam pak i Milan Hnilička. Zážitek byl ale celý den. Já si to užíval od začátku do konce. Ani chvíli jsem nebyl ve stresu. Trénovat zápas je proti tomu kolikrát o nervy,“ doplnil k pražskému finále David Vinš.

Rozhovor s Davidem Vinšem připravujeme do středeční přílohy Deníku 13. listopadu.