Co pro Vás znamená box?

Box je pro mě úplně všechno. Je to celý můj život, boxu jsem obětovala úplně všechno, co se týče práce i osobního života. Všechno šlo na úkor boxu.

Znamená to každý den v ringu či tělocvičně?

Ano, každý den. Od pondělí do pátku dvoufázové tréninky, soboty a neděle jedna fáze.

Takže prakticky život profesionála?

Je to zkrátka náročné. Do toho samozřejmě ještě chodím do práce. Jen na částečný úvazek, takže se to dá nějak skloubit.

Kde byl ten zlom, kdy jste si řekla, že bude box pro Vás to pravé?

Zlom přišel v době, kdy jsem řešila nějaké osobní věci a potřebovala se trochu vybouřit. Chtěla jsem se dostat mezi jiné lidi a před čtyřmi lety za mnou přišla kamarádka, jestli bych to s ní chtěla zkusit. Tehdy jsem neměla se sportem vůbec nic společného, dvakrát jsem přeskočila přes švihadlo a šel na mě infarkt. Po půl roce za mnou přišel trenér, zda bych si chtěla zkusit zápas, já řekla že ano a už se to vezlo. Už jsem v tom byla až po uši.

Co jste za ty čtyři roky v ringu stihla?

Já neměla moc zápasů, protože jsem byla v supertěžké váze. Tam moc soupeřek nebylo. Na posledním turnaji v květnu při Grand Prix jsem se rozhodla, že již nechci takto fungovat, chci více soupeřek a zápasů. Shodila jsem dvaačtyřicet kilo do osmdesát jedničky a chtěla bych jít ještě níž.

Boxujete čtyři roky, ale v tomto roce budete bojovat o Olympiádu v Tokiu.

No, mělo to nějaký rychlý spád. Je to zásluha především trenéra Michala Soukupa a kondičního trenéra Dana Hejreta. To jsou dva lidé, kteří mně strašně moc pomohli a dovedli až sem.