Co mě ještě na okraji slavnostní události zaujalo? Neskrývané dojetí první dámy Evy Pavlové (mimochodem perfektně oblečené). Poněkud kyselý výraz Livie Klausové. Očekávaně bez výrazu obličej Ivany Zemanové. Neskrývaná radost první mezi prvními Dáši Havlové (mimochodem v krásných šatech). Pak odcházení prezidenta na vozíku, který na poslední chvíli svým konáním definitivně odhalil černou duši a za kterým se nikdo už ani neotočil. Podivné používání rukou profesora z první řady při potlesku jiných.

A nesmím zapomenout na úprk člověka, který v přímé volbě regulérně prohrál s tím lepším.

Ale co bylo, bylo, teď ať je konečně líp. A to třeba díky nadějné vědkyni Sandře (29 let) z ostravské univerzity. Zabývá se buněčnou terapií a díky ní se denně pouští do boje proti rakovině krve.

Držme palce olympionikovi, který bojuje s administrativou za důstojný důchod. Slalomáře Zbyňka Pulce, účastníka olympijských her v Mnichově v roce 1972, hodili jako reprezentanta republiky do jednoho pytle s věčnými studenty. 

S lítostí jsem si v minulých dnech připomněla tragickou nehodu u jihočeských Nažidel, od které letos uběhlo už dvacet let a stála stejný počet životů. A možná se o prázdninách pojedu s vnoučaty podívat do Šmoulí vesnice v Brně. Cestou se zastavíme v Lipnici nad Sázavou kvůli osobnosti, jež svým dílem i životem pobuřovala kritiky až do dnešních dnů.

Tak hezké dny, naši milí.