Prezident Petr Pavel včera navštívil tři nejvyšší soudní instituce. Především v sídle Ústavního soudu (ÚS) mělo jít o důstojný akt s přídechem slavnostnosti. Po dvaceti letech se loučil Pavel Rychetský, který předává žezlo Josefu Baxovi.
Sluncem zalitou atmosféru ovšem zastínil mrak zvaný minulost. Konkrétně historické rozsudky Roberta Fremra, jenž těsnou většinou prošel Senátem coby šestý Pavlův nominant na ústavního soudce. I čtyřiatřicet let po listopadové revoluci je to v Česku zapeklitá záležitost.
Profesor Jan Kysela, který vede odborný prezidentův panel pro posouzení kandidátů na členy ÚS, prozradil, že předlistopadové členství v KSČ bylo limitujícím faktorem. Do justičního nebe se podle dohody měli dostat jen dva polepšení hříšníci. Volba padla na Josefa Baxu (komunistou se nestal, v době převratu byl čekatelem) a Roberta Fremra.
Toto kritérium mi přijde vedle ostatních (odbornost, profesní zaměření, regionálnost, zkušenosti, věk, gender) obskurní. Zatímco všechna ostatní mají racionální váhu, příslušnost ke zločinné organizaci (jak KSČ označil zákon z roku 1993) žádné plusové znaménko mít nemůže.
Otázka zní ovšem zcela jinak. Je to důvod k vyloučení všech předlistopadových komunistů z veřejného života?
Těžko. Pavel Rychetský byl členem KSČ v období pražského jara, Robert Fremr od října do listopadu 1989 a Petr Pavel, jenž získal v prezidentských volbách historicky největší počet hlasů, v letech 1985 až 1989.
Aby toho k přemýšlení nebylo málo, Fremr, bývalý 1. místopředseda Mezinárodního trestního tribunálu, měl největší podporu z justice, doporučilo ho nejvíc předsedů soudů. Přestože má na svém kontě rozsudky proti emigrantům a zamotaný případ „Eret“.
Nic, co by se nedalo čekat. Jako u většiny předrevolučních trestních soudců. Rozhodovali podle tehdy platných zákonů. Pokud je to neomlouvá a byli málo stateční, neměli se do Pavlova výběru vůbec dostat. Pakliže svou reputaci napravili skvělou službou demokracii po roce 1989, nemělo by „komunistické“ kritérium hrát roli. A Fremra by prezident měl jmenovat.
