Od této chvíle za měsíc bude svět na východ od našich hranic asi vzhůru nohama. Pokud mají předvolební průzkumy alespoň trochu pravdu, stane se vítězem slovenských voleb Robert Fico, předseda strany Směr, který si dal na své předvolební billboardy obří nápis „Ukrajinský fašismus neprojde“. Slogan, který by mohl klidně použít v putinovském Rusku.

Přitom Slovensko bylo doteď z hlediska své zahraniční politiky úplně v pořádku. Dokonce to byla vzorová země, která jako vůbec první dala Ukrajině svoje stíhačky, svoji protiraketovou techniku, zásobuje Ukrajince municí. A také přijetí ukrajinských uprchlíků, a to i ze strany obyčejných Slováků, bylo skvělé. Skoro jako v Česku nebo v Polsku, nesrovnatelně lepší než v orbánovském Maďarsku.

Slovensko mělo za těch tři a půl roku i tři skvělé ministry zahraničí. Ostatně jeden z nich, Ivan Korčok, oznámil kandidaturu v prezidentských volbách a právem je minimálně jedním z favoritů.

Přesto se Slovensko řítí z útesu a nezdá se, že by jeho pád někam daleko na Východ, nejméně do oblasti Viktora Orbána, mělo a mohlo něco zastavit. Vláda Roberta Fica a postfašistické strany Republika s většinou v parlamentu je víc než možná. Se všemi důsledky, které si lze představit.

Na konci srpna se do Prahy každý rok sjíždějí velvyslanci a další vysocí diplomaté, které Česko po světě má. Až na to, že je tam trochu málo žen, velvyslankyň máme pořád méně, než je vhodné, je to docela povznášející setkání. Tento rok ještě o něco víc, protože v něm nebyl žádný disharmonický tón, který do nich v minulých deseti letech vnášelo duo Klaus-Zeman. Česká zahraniční politika zněla z Černínského paláce i z Pražského hradu jednohlasem.

A ani premiér Petr Fiala tuto diplomatickou symfonii nenarušil, spíše ji doplnil o pár nových zajímavých melodií.

Podobně jako všechny slušné státy světa stojí dnešní česká zahraniční politika na podpoře Ukrajiny. Bylo to vidět i na tom, že hlavním hostem českého diplomatického sletu byl ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba. Což bylo důstojné a odpovídalo to významu, který Kyjev v pražské zahraniční politice má.

Česko má dnes také lepší unijní politiku. Z nepředvídatelné a nekonstruktivní země jsme se stali státem, který se podílí na hledání společných evropských řešení. A je to vidět jak na řešení energetické krize, tak na postoji k migrační reformě.

Česku to dává pozici, kterou léta nemělo. Státu, který Unii a jejímu fungování víc pomáhá, než přidělává potíže a problémy.

Dobré úmysly, ale špatně 

Tato část Česka, české politiky je proto, zdá se, v pořádku. V nejlepším stavu, v jakém byla od dob Václava Havla. To, co v pořádku není, jsou další části naší politiky. Politika domácí a ekonomická. Není to tím, že by snad vláda měla zlé úmysly, právě naopak. Posilování demokracie a uzdravení státních financí či energetická bezpečnost jsou cíle, s nimž může nesouhlasit jen dutoleb obecný.

Problémem je chaotický, nesrozumitelný způsob, kterým sek těmto cílům míří. Zbytečně složité postupy tam, kde by stačily jednoduché kroky. Třeba u daňové reformy v podobě návratu k superhrubé mzdě místo stohu daňových změn. Cenou za to je i pomalý ekonomický rozjezd, dlouhá a vysoká inflace, zbytečné snížení životní úrovně. Na Slovensku to bylo v mnohém podobné. Poučme se.