V noci bloudil obcí a koukal, kde co po setmění zůstalo ležet, a přestože měl doma plno krámů, chodil ve starých hadrech a už si ani nevzpomínal, kdy se pořádně nadlábl. Kouba totiž vůbec nehleděl, zda všechny ty věci, které potajmu strkal pod starý vojenský kabát, mají nějakou cenu. A tak si domů tahal jen harampádí, kterého se ostatní chtěli zbavit. Té sobotní noci na počátku půstu se mu na lup nějak nechtělo. Venku mrzlo až praštělo a pod duchnou bylo tak krásně teploučko. Jenže před půlnocí ho něco vyrušilo. Přestože byl půst a venku měl být kající klid, z návsi se ozývala jakási hudba.
Strkal hlavu pod polštář, snažil se usnout, ale pak mu to nedalo, navlíkl si kabát, na hlavu narazil hučku a šel se na to divné hraní podívat.

Sotva vyšel z chalupy, kouká, dveře kostela dokořán. Uvnitř světlo a varhany preludují samé teskné melodie. Vešel do chrámu, smekl hučku a potichoučku, aby nerušil, si sedl do poslední lavice. Ve zpola zaplněném kostelíčku hrály varhany a před oltářem vysluhoval kněz, kterého tu Kouba ještě nikdá neviděl. Vlastně tu nepoznával vůbec nikoho. Neznámí farníci měli oblečení, které si matně vybavoval z let svého dětství a někteří vypadali jak maškary z masopustního průvodu, co Chrobolami procházel o uplynulém úterku. I pater, který měl být oblečen do fialového, měl ornát celý černý. Kouba koukal nalevo i napravo, rozhlížel se sem i tam a v tom v něm hrklo. V první řadě poznal učitele Matouše, který zemřel dobře před desíti lety a vedle něho hajný, co už taky nějaký ten pátek neběhal po tomto světě. Bývalý učitel Matouš se na Koubu nevlídně zahleděl a v tu chvíli k němu oči obrátili i všichni ostatní. A Kouba poznával jednoho po druhém a vzpomínal, kdy koho vyprovázel na krchov.

Tu ho taky napadlo, že zrovinka odbila půlnoc a začala neděle, co se jí od nepaměti říká Černá. Varhany přestaly hrát, na chrámovou loď se sneslo mrtvé ticho a Kouba vytušil, že se musí něco stát. Jenže na to vůbec neměl v úmyslu čekat. Vyskočil z lavice a upaloval k východu. V tu chvíli se hnuli i umrlci a sápali se po Koubovi. Ten nejbližší po něm natáhl pazouru a už ho drží za rukáv. Kouba se vyvlíkl, nechal kabát kabátem, a to mu možná zachránilo život. Všichni do jednoho se totiž vrhli po mundúru a na smrt vystrašený Kouba za sebou za okamžik zabouchl dveře své chalupy. Před ně postavil almaru, zabednil všech pět oken a zbytek noci pak strávil pod postelí.

Až v poledne se opovážil vystrčit nos. Na hřbitově, který se rozprostíral kolem kostela našel pak na malé kousky rozcupovaný svůj vojenský kabát. Od toho dne už Kouba nikdy nic neukradl a napřesrok, když byla zas Černá neděle, pro jistotu vůbec nevylezl z chalupy.

Jaroslav Pulkrábek