Na Šumavě selhala státní ochrana přírody

Radikalizovat se začal poté, co ekologičtí aktivisté „vlastními těly“ a před televizními kamerami bránili „kácení nejcennějších šumavských lesů“. Jeden z autorů tohoto článku, bývalý ministr životního prostředí, již před osmi lety varoval svého ministerského předsedu, že předáním Šumavy do rukou radikálních ekologů pod záštitou tehdejšího ministra životního prostředí Ambrozka může dojít ke zničení šumavských lesů.
Celá řada lesnických odborníků a vědců z mnoha oborů opakovaně varovala před tím, že ponechání části šumavských lesů bez ochrany proti kůrovci spustí na zbylém území Šumavy kůrovcovou kalamitu nebývalých rozměrů. Ani vedení NPŠ, ani jejich kolegové na MŽP těchto varování nedbali. Pamatujete, jak byli šumavští starostové, hejtmani i regionální politici nazýváni dřevožrouty a agenty těžařských lobby a byli obviňováni, že chtějí na Šumavě těžit dřevo?
Ekologisté neustále opakovali, že lesy v národním parku nejsou lesy hospodářské a že se v nich tedy nesmí zasahovat proti kůrovci (čili výjimečně kácet i v prvních zónách národního parku). Rádobyochranáři se velice pletli – geneticky nevhodnou, stejnověkou smrkovou Schwarzenberskou monokulturu dávali na roveň např. pralesům v Amazonii. Kůrovec byl mimo jiné povýšen na brouka hodného ochrany. A několik vědců „s úžasem“ sledovalo korelace mezi působením kůrovce a smrkovou monokulturou. Tedy věci, které jsou v lesnických učebnicích popsány po staletí.
Bylo to „ekologické vedení“ NPŠ a další ministr v pořadí Martin Bursík, kteří před třemi lety prosadili v Národním parku Šumava experiment s ponecháním značné části smrkových monokultur v rámci tzv. „divočiny“. Po orkánu Kyrill ponechali cca 140 000 m³ dřeva ležet bez ošetření proti kůrovcům, údajně jako zdroj živin pro budoucí porost. Celkem do „divočiny“ či „bezzásahovosti“ zařadili 30% území Šumavy. Kůrovcová kalamita zákonitě vznikla a na Šumavě se dnes kácí jako nikdy v historii tohoto parku. Kácet se musí proto, aby se kůrovec dále nešířil a nezničil zbývající šumavské lesy. A kácí současné ekologické vedení, protože nikdo jiný na Šumavě kácet nemůže. Již následující rok po Kyrillu nastoupila těžká technika, harvestory a výsledkem jsou, jak jinak, obrovské holiny.
Podotýkáme, že na konci roku 2003 byl odvolán ředitel ing. Žlábek, kterému ochránci přírody vytýkali, že v národním parku těží dřevo. A ti, kteří ho odvolávali, dnes těží šedesátkrát více než on. Správa NPŠ dokonce těží více, než se těžilo za komunismu, kdy celá Šumava byla hospodářským lesem. Každý, kdo v minulosti prosazoval na Šumavě „divočinu“ či suchý les, musí dnes přijmout odpovědnost za to, že se ze Šumavy stala továrna na dřevo. Devastace šumavských lesů a masivní těžba šumavského dřeva v režii ekologického vedení národního parku však bohužel pokračuje. Dnes je již více než jasné, že ekologisté v lepším případě klamali veřejnost jen proto, že problematiku kůrovce neznali a podceňovali, nebo – v horším případě – sehráli truchlivou roli užitečných naivků v zájmu těžařské lobby.

TOMÁŠ JIRSA, senátor s volebním obvodem na Šumavě
MILOŠ KUŽVART, ministr životního prostředí v letech 1998 - 2002.