Zrovna jsem přezouval auto, když mě na ulici zaujala věc, která je vlastně obyčejná a všední. Kolem svižně prošla dvojice – muž a pes – kterou znám od vidění. Muž vojáckým krokem poctivě venčí vlčáka, někdy se se psy míjíme na cestách v okolí a stroze se pozdravíme. Párkrát jsem zaslechl, že s někým zapředl hovor, ale vždy jsem měl pocit, že spíš než dialog jako by muž otevřel jen ventil své nespokojenosti. A člověk, jehož si vybere k úlevě, je tou nespokojeností ofukován, až svírá ústa a přivírá oči.

Bylo tomu tak i nyní, ačkoli se muž a pes zastavili u plotu vzdálenějšího souseda, který kvůli nim ustal v hrabání listí – na dálku a přes vítr jsem neslyšel, o čem muž od psa mluví. Jeho gestikulace a to, jak se, zřejmě v důležitých momentech své promluvy, vždy o krok přiblížil k plotu, však prozrazovaly podstatné.

Vybavila se mi scéna z filmu Vesničko má, středisková, v níž Marián Labuda stahuje králíka a rozčileně šermuje nožem před tváří doktora, kterému se svěřuje s patáliemi s „momentálně zaostalým“ závozníkem. Ten obraz je vtipný a působivý. Je to proto, že mlčí. Ne muž od králíka, ten mluví o překot. Mlčí obraz. Talent jako by režiséru Menzelovi připomněl oblýskaná Wittgensteinova slova o tom, že o věcech, o nichž nedokážeme mluvit jasně, je třeba mlčet. Člověka odsouzeného k dobrotě, možná i člověka s dobrotou v sobě bojujícího šlo těžko předvést lépe než tou němou scénou.

Nemohl jsem se soustředit na hever, nedalo mi to a po očku jsem muže u plotu dál sledoval. I bez nože se mi jeho gesta a pohyby zdály agresivnější a rezolutní. Jako by jimi umocňoval svou promluvu z lidové tribuny. Ale prozrazovaly člověka odsouzeného k frustraci, snad s frustrací bojujícího. Na chvíli jsem si pomyslel, že i mé přání může být otcem myšlenky. Ale potom se muž od psa se sousedem rozloučil a já přece jen zaslechl jeho poslední slova: „…protože tady v tom zkurveným národě jen ruka ruku meje!“ Pes k němu vzhlédl s vyplazeným jazykem a oba se rázně vydali ulicí.