Přestože hajní dřevaře a kočí nijak nešetřili a využívali každého okamžiku čím dál kratšího dne, v neděli vše utichlo, aby se ku prospěchu všech světil den Páně.


Nad údolím dozněla ozvěna vltavických zvonů a téměř veškeré osazenstvo Polky již posedávalo v kostelních lavicích. Mlha jen umocňovala sváteční ticho, které nemělo nic rušit. Ale rušilo.
Ráno, když se sousedi vypravovali na adventní mši, vyrážel Albrecht se svým valachem na svah Poleckého vrchu. Nikdo mu nic nevyčítal a kdo ho míjel, raději sklopil zraky.


Před rokem zemřela Albrechtovi při porodu žena i se synem, který se měl stát prvorozeným. Srdce do té doby zbožného a přívětivého horala ztvrdlo na kámen. Ze strachu před blížícími se Vánocemi, které měl prožít v osamění, nešetřil sebe ani koně, jen aby nemusel myslet na to, co jej potkalo.
V poleckých světnicích hořela první adventní svíce a pomalu se blížil soumrak. Albrecht se s koněm vracel domů. Zaopatřit valacha, zatopit a ohřát trochu té polévky ze včerejška. A pak přežít samotu, než jej z ní vysvobodí žitná a spánek. Večerů se bál Albrecht ze všeho nejvíce.
Když později na ten večer vzpomínal, nikdy nepřišel na to, jak se mohlo stát, že na téměř rovné cestě upadl a navíc se praštil do hlavy tak, že ztratil vědomí. Avšak to, co se mu pak prohánělo hlavou, nezapomněl do smrti. K ležícímu Albrechtovi se sklonila jakási postava. Spíš cítil její přítomnost, než aby ji vnímal pohledem.


Pomohla Albrechtovi na nohy a pomalu a mlčky spolu kráčeli k Albrechtovu stavení. A přestože ani jeden z nich nepronesl slova, v myšlenkách spolu vážně a důvěrně rozmlouvali. O adventu, o smrti a vzkříšení, o vině a odpuštění, o rozchodu a shledání, o smyslu smrti a života.
V pondělí ráno Albrecht do práce nenastoupil, zato se hned za úsvitu vypravil na vltavickou faru a vrátil se až navečer. Zašel na hrob ženy i synka a dlouho seděl v prázdném kostele. A přestože se domů vrátil za tmy, uvnitř byl plný světla.
Ke štědrovečernímu stolu opět zbožného a přívětivého Albrechta pozvali sousedé a když se rok sešel s rokem, měl už ve stavení novou ženu, rovněž vdovu i s pětiletým synkem.


A na místě, kde se mu díky pořádné ráně do kebule v mysli opět rozsvítilo, nechal vystavět kamenná boží muka i s vyobrazením toho, kdo mu pomohl vrátit se zpátky na cestu. Jaroslav Pulkrábek