Kamarád na mě vyrukoval s teorií, podle které je ideální okruh lidí, které člověk dokáže pořádně vnímat a zvládne s nimi komunikovat, tento: pět členů rodiny, padesát kamarádů a pět set povědomých tváří.
Hned mě napadlo, že teorie pěti členů rodiny má své mouchy, protože když má rodina sedm členů, znamenalo by to, že rodiče dvě děti ignorují nebo naopak pět dětí vysklívá jak tátu, tak mámu, případně mohou tři děti nevnímat své dva sourozence, a tak dál. Pokud by byla máma samoživitelka jednoho dítěte, pak by zbýval prostor pro tři lidi, kteří mohou rodinou průběžně cirkulovat.
Co se týče počtu kamarádů, padesát je až až, ale dá se to zvládnout. Ale zafixovat si pět set známých tváří, to už mi připadá moc. Z hodin dějáku si vzpomínám, že pravěká tlupa měla kolem dvou set lidí, aby bylo vždycky dvacet k mání na skolení mamuta. Ale umět zařadit pět set obličejů se mi zdá nemožné. Zažívám to často po koncertech, ty trapné chvíle, ze kterých je těžké se vykroutit.
„Čau, Evo, vzpomínáš, to byla jízda, co?“
Nechci fanouška zklamat, a tak si v hlavě promítám své životní epizody, do kterých by mohl pasovat. Hráli jsme spolu divadlo? Chodili jsme na veslování? Na tai chi? Chodili jsme spolu?!
„Ty jo, mám pocit, že se strašně dobře známe, ale nevím přesně odkud,“ žongluju a dělám, že hledám trsátko.
„No přece z hotelu Meteor, byla jsi tam jako recepční!“
„No jasně, a tys byl hlavní pingl!“
„Ne, já byl ředitel…“
Eva Turnová
je hudebnice a spisovatelka
Ve městě jdou stejně podobné počty stranou, člověk je nejčastěji odkázán právě na komunikaci s úplně cizími osobami mimo rámec zmíněné pětistovky, a to nikomu nedělá dlouhodobě dobře. Není nad malou partu, kdy se jeden druhého aspoň trochu snaží pochopit. Místo toho se lidi sobě vyhýbají, což vede k vymezování, přílišnému hodnocení a černobílému vidění ostatních. Taková se mi zdá dnešní doba.
Místo aby člověk pečoval o své okolí, řeší vzdálené problémy, které stejně nemůže ovlivnit.
Touží po tom, nějak zdůvodnit svou existenci, ale místo spočinutí před sebou utíká, a jak víme: všechna zrychlení vedou ke zpomalení. Takže před sebou neutečeme. Jen dlouhodobě stoupáme po žebříku, co nikam nevede.
Před rokem jsem se trvale přesunula na chalupu a doufala, že tady ještě fungují přirozené vazby a žije se postaru.
Jenomže brzy jsem zjistila, že i sem pronikla anonymita města. Navíc sama ženská, to je velké stigma. Ta, která hrála s kriminálníkama, asi pravděpodobně na valchu, ale asi moc nepere, je pořád zaflákaná od barev. Co asi tak barví?
A tak jsem se zaměřila na přírodu a zvířata, baví mě střídat ženské i mužské práce, ale pospolitost sekáním trávy nenahradíš. Navíc se mi často opakoval sen, kdy hledám svůj pokoj, otvírám dveře, ale za nimi nic není, stojím na hraně a padám…
Když jednoho dne zvoní zvonek:
„Tady máte sazečky afrikánů a tady pracovní rukavice, vždyť vy taky pořád makáte, Evo. A můj muž by vám svařil díry v sudu. Víte vy jste taková, taková…“
„Jaká?“ hořím zvědavostí.
„Taková naše sousedka…“
close
info
Zdroj: Deník/Jiří Bušek, zdroj: Freepick
zoom_in
Hlas Deníku.
Paní Květa je na první pohled ryzí bytost, zjišťuji, že stačí pár oranžových kytek a člověk hned pookřeje. Navíc jsem se díky ní dověděla, že vesnicí má v budoucnu projíždět rychlovlak neboli a místní aktivisté tomu chtějí přijít na kloub.
Spojila jsem se s nimi a zjistila, že Správa železnic se chová celkem nešetrně, jeden z novousedlíků našel ve svém záhonu mezi česnekem vyměřovací kolík.
Obecně je tato gigantická stavba rychlovlaku sice považována za veřejně prospěšnou věc, ale nám bude jezdit pod chalupou, pod lesem, zmizí vodní toky, srnky, kvůli nereálné iluzi postavené na zkrácení jízdy z Prahy do Brna o pár minut se chystá nenávratné zničení tisíců hektarů nejhodnotnější zemědělské půdy.
Začali jsme si společně klást otázky typu: Kolik to bude stát? Bude to mít smysl? Co na to starostové? Je to ekologické? Nebudeme to nakonec platit my sami? Kdo za to ponese zodpovědnost? Čekali jsem jasné odpovědi a srozumitelný přehled o prospěšnosti připravované stavby, ale našli jsme jen jednu tiskovou zprávu.
Konečně budu něco platná. Napsala jsem několik článků a delší reportáž, kterou nechtěl nikdo zveřejnit. Dali jsme dohromady memorandum. Ale o to teď vůbec nejde. Jako vedlejší produkt toho všeho najednou nastala zvláštní situace: nikdo na nikoho nekouká skrz prsty, naopak zjišťujeme, co máme společného a v čem si můžeme si pomoci.
Rozjely se výměny úrody, společné ohně, akce v komunitních centrech. Na klice se obden houpají brambory a vejce, já zase rozdávám své knihy a sbírám skořápky. Přestala jsem mít v noci pocit stísněnosti a zdá se mi, že univerzum je v pořádku. Bývalý učitel mi s radostí krmí kočku a bere to jako projev přátelství, ne proto, že by chtěl něco na oplátku.
Květa mi k narozeninám upekla sladkou roládu s banánem uprostřed, prostě dort, ze kterého se najedla celá vesnice, čítající PADESÁT lidí.
Prostě začaly se dít obyčejné věci, které úplně stačí ke štěstí. Ten boj jsme prohráli, ale pocit pospolitosti zůstal. Nedávno se k nám do vesnice přistěhovala single slečna.
„Je sama, jo?“ říkám Květě. „Tak ta bude určitě divná.“
„Jaká?“ zeptá se Květa.
„Taková… sousedka,“ řeknu a jdu vydloubnout pár afrikánů.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
