Cíle ochrany přírody v Národních parcích jsou nyní totiž jednoznačně dány zákonem a nelze si je volně vykládat. Podobně jako už kdysi u nás a jak je tomu jinde ve světě, se za dlouhodobý cíl ochrany přírody v Národních parcích považuje „zachování nebo postupná obnova přirozených ekosystémů a zajištění jejich nerušeného vývoje“. Zdůrazňujeme:… „obnova původních lesů, lesních ekosystémů“, které se ve střední Evropě a tudíž i na Šumavě nezachovaly, a ne vytváření jakési „divočiny“, jak o ni fabulují aktivisté, ale i „vědci“, někteří úředníci a také pan ředitel Hubený. Obnovit původní lesy není plácání do větru. Jde o náročnou, vědecky podloženou a vysoce odbornou lesnickou nebo floristickou činnost. Využívá se poznatků lesnické fytocenologie a typologie, které dovedou stanovit, jak na tom kterém stanovišti vypadaly lesy před ovlivněním člověkem, v prvé řadě jaké zde rostly dřeviny. Teprve pak lze stávající les přeměňovat. Především se hledá způsob, jak zde navrátit původní druhy dřevin a spolu s tím vrátit lesu strukturu, členění a všestrannou diversitu.

V našich podmínkách kdysi převládaly lesy listnaté nebo smíšené, na Šumavě to byly lesy jedlobukové, s účastí smrku, který byl s přibývající nadmořskou výškou hojnější, ale teprve kolem 1200 m n.m. začal vytvářet čisté smrčiny, jak je známe nyní, co by hospodářské porosty.

V Evropě již běží celá řada projektů, většinou ve vysokohorském prostředí, kde je obnova přírodního charakteru ekosystémů subalpínských holí a horských luk méně problematická. Pro Národní park Šumavu proto bude opravdu prestižní a unikátní, když začne s obnovou zdejších horských lesů, jak bylo popsáno, ostatně ani nic jiného nezbývá, pokud má jít o plnohodnotný Národní park.

Změny, které přináší novela zatím jako by dřímou, zatím se nic neděje. Zákon ale nelze obejít a tak dříve nebo později bude třeba vysazovat, vysévat, buk, jedli, javory a další, když lze oprávněně předpokládat, že smrky se uchytí samy. Bude třeba oplocovat, chránit před okusem zvěří a v prvé řadě významně redukovat její početnost na takový stav, jakoby v parku již trvale žily 2 – 3 smečky vlků. Jakmile se obnoví původní lesy, měla by zde již vládnout příroda. Ale právě v případě vlků se ukazuje, že vše nemusí fungovat, jak chceme. Vlci třeba zjistí, že je jednodušší lovit ovce v ohradách nebo se v parku prostě trvale neusadí a tak kontrola, popřípadě intervence bude muset být dlouhodobá, ne-li trvalá.

Jisté je, že vedení parku stojí nyní před obřím úkolem a nepomůže dělat spící brouky. Byl to člověk, který šumavské lesy zcela změnil nejen v dávné minulosti, ale i nyní a musí to být opět člověk, který je obnoví.

Radomír Mrkva, emeritní profesor Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy university v Brně