Zatím patrně poslední dílo z pera Jana Bauera, známého také pod pseudonymy Felix Krumlowský či Vojtěch Fišer, má název Tajné lásky českých králů a královen. Nejméně trojjediný autor je díky více než stovce knižních titulů na svém kontě i ocenění Číše Petra Voka korunovanou celebritou mezi jihočeskými literáty. Ve svých románech se zabýval v posledním desetiletí tématy z českých dějin a vydal se i na pole literatury faktu. Dobré rozhodnutí to dle mého soudu rozhodně nebylo.

Běžný zájemce o historii zpravidla stojí v knihkupectví před přeplněnými regály věnovanými dějinám a má před sebou nelehkou volbu. Odborné knihy psané vědeckým jazykem ho po chvilce odradí a jeho pozornost zaujmou buď výpravnější publikace s bohatým obrazovým doprovodem, nebo jaksi podprahově tituly, jejichž názvy slibují 'zábavné' čtení. K nejčastěji používaným trikům nejprodávanějších autorů patří slova jako tajný, záhada, magický, sex či tajemství smrti v názvu děl.

Populárně naučná literatura nejen z oblasti historie by měla splňovat dvě kritéria – čtivou formu a přesné odborné závěry. Měla by seznamovat s novými tématy nebo úhly pohledu. Nemusí přitom nutně zahltit čtenáře faktografickými údaji. Potíž je v tom, že pod etiketou literatury faktu se čtenáři často nabízejí knihy, které lze nejpřesněji charakterizovat jako 'bulvárně naučné' – ať již tématem, obsahem či použitou slovní zásobou. Historie je bohužel zvlášť rozlehlou pastvinou pro průměrné vypravěče dávno vyzrazených tajemství.

Tajné lásky českých králů a královen, ve kterých se Jan Bauer pokusil čtenáři prostřednictvím sedmi příběhů přiblížit životní (přesněji sexuální) osudy dobře známých postav českých středověkých dějin, lze považovat za dokonalý příklad 'bulvárně naučné' produkce. Ke svému ztotožnění se s bulvárem a jeho čtenáři se ostatně autor implicitně hlásí již v úvodu knihy: „Dnešní čtenář, zhýčkaný četbou bulvárních novin či sledováním televizních pořadů o životě celebrit, nad dávnou historií povětšinou ohrnuje nos.“ Ponechme stranou, že si tak Bauer přímo zahrává se čtenářovým vkusem a inteligencí, kromě toho mu svými slovy „tato kniha, kterou jste ve své bezbřehé laskavosti, milí čtenáři, ráčili otevřít“ v lepším případě podlézá.

"Povolnou dívčinu mu nacpali do postele"

Předobraz současného bulvárního tisku lze odhalit už v tematickém členění Bauerovy knihy. Postupně se věnuje vybraným aspektům intimního života českých (především přemyslovských a lucemburských) panovníků a jejich manželek, popřípadě milenek. Čtenář se tak seznamuje s již mnohokrát v odborné literatuře i historické beletrii popsanými případy rozvodu Přemysla Otakara I., mileneckým vztahem Přemysla Otakara II., příběhem Záviše z Falkenštejna či sňatky Karla IV. Dokud se autor drží faktografické roviny a kompiluje své příběhy 'tajných' lásek pomocí rozsáhlých doslovných citací z knih několika českých historiků (zvlášť si oblíbil Jaroslava Čechuru a jeho kapitoly v knize Královská trilogie či texty Gabriely Šarochové), lze jeho dílu vytknout zejména nepůvodnost a neschopnost hlouběji interpretovat ostatně již několikrát recyklované historické skutečnosti.

Za hranici dobrého vkusu se posouvá až svými vlastními stylistickými výpady a slovní zásobou, která podle mého názoru balancuje na hraně perverzity: „Sám Karel (IV. – pozn. V. G.), chudáček, za nic nemohl. To ti druzí „zkažení“ ho svedli a asi mu nacpali do postele nějakou lepou a povolnou dívčinu, která si to s ním rozdávala málem proti jeho vůli. Ve skutečnosti jistě sám zatoužil fungovat jako normální chlap.“ Na téma plodnosti Zikmunda Lucemburského zase dovozuje, že „možná byly Zikmundovy spermie poněkud pomalejší.“

Podobně nevhodně, navíc bez špetky literární invence, působí přímé řeči, které vkládá do úst historickým protagonistům, či jeho vlastní subjektivní, ničím nepodložené závěry lehce detektivního rázu připomínající slabý odvar z Miroslava Ivanova. Nejsvéráznější kapitola je věnována Václavu IV., z jehož módního gotického oblečení a nepřítomnosti na pohřbu manželky vyvozuje Bauer takřka jistou homosexualitu.

Autorovy snahy o dramatizaci jinak spíše fádního, ryze kompilativního historického výkladu, zatíženého množstvím faktů, činí z jeho knihy spíš úsměvnou frašku: „Bezděčně mě napadá, zda král v opilosti neukázal tomuto zvířeti na vlastní manželku. Stačil jediný povel: Vem si ji! Byli v ložnici sami beze svědků, jen král, královna a strašný pes.“ Tolik autorova hypotéza ohledně tragické smrti manželky Václava IV. Johanny Bavorské. Recenzenta bezděčně napadá, že ne každému vtipu se lze zasmát a stokrát opakovaný drb přestává být drbem. Uzavřeme autorovými oblíbenými slovy 'kdo ví'. Kdo ví, kolik 'šťavnatých příběhů lásky' už stačil Jan Bauer letos na samotě u Vodňan napsat? A nezpívá si přitom spolu s Tatabojs 'mé jediné přání je opakování'?

Hodnocení Deníku: 30%

VÁCLAV GRUBHOFFER
Autor je kulturní historik