Skupina Chinaski patří již více než deset let k tomu nejlepšímu, co česká pop-rocková scéna nabízí. Zasloužila se o to nejenom svojí hudbou a specifickou literární poetikou, která se často vymykají domácím mainstreamovým standardům, ale i poctivým přístupem k živému hraní. O tom se mohlo budějovické publikum přesvědčit na vlastní oči během pátečního koncertu, kdy Chinaski v kulturním centru ArtIgy rozjeli velkolepou párty.
Skupina zavítala na jih v rámci turné Klubový speciál 2, které, jak v úvodu vystoupení vysvětlil frontman Michal Malátný, rekapituluje starší repertoár, který Chinaski normálně nehrají.

Zajistit dodržení stanoveného časového 'jízdního řádu' koncertů patří vždy ke cti pořadatelů. V případě pátečního vystoupení se organizace v tomto směru příliš nepovedla; návštěvníci byly odbavováni hlemýždím tempem, takže dvacet minut po dvacáté hodině, kdy měl koncert oficiálně vypuknout, jich ještě desítky přešlapovaly na schodišti před vstupem do sálu. Chinaski nakonec nastoupili na pódium zhruba s půlhodinovým zpožděním. S prvními tóny písní z debutového alba byl však pořadatelský lapsus záhy zapomenut a početné publikum se oddalo vzpomínání na 'dávné' časy poloviny devadesátých let.

Mezi úvodními skladbami zazněly Mám tě rád nebo Moc toho nevím, které plně podpořily průvodní tezi Malátného o tom, že první tři alba skupiny jsou pouze o pivu, holkách a kořalce. Pozdější repertoár však ukázal mnohem širší rozměr textů Chinaski, často zahrnujících pocity nostalgie, existencialismus, ale třeba i společensko-politickou kritiku v písni Asie.

Ačkoliv skupina hrála od počátku s velkou chutí a energií, místy se zdálo, jakoby muzikanti neměli staronový repertoár ještě stoprocentně zažitý. Kupříkladu nekompromisní a někdy až možná příliš agresivní a silová hra bubeníka Otakara Petřiny sice udržovala publikum spolehlivě ve varu po celé, více než dvouhodinové vystoupení, ale nepůsobila vždy přesně. Stejně tak mohl posluchač občas zaregistrovat drobné intonační nesrovnalosti jak ve sborových zpěvech, tak v exponovanějších instrumentálních plochách. Celkový hudební dojem byl ovšem dobrý. Například baskytarista Ondřej Škoch se ukázal nejenom jako solidní multiinstrumentalista, ale také jako výborný rockový performer.

Dost bylo sentimentu

Ozvučení koncertu určitě nebylo dokonalé – což je možná obecně dáno akustikou sálu kulturního centra – nicméně bylo dobré natolik, aby se nástroje, jakými byly trubka Petra Kužvarta nebo saxofon Štěpána Škocha odpovídajícím způsobem vešly do celkového rockového zvukového obrazu. Tento fakt rovněž přispěl k pozitivnímu dojmu.

Zhruba v polovině koncertu, poté, co odezněly songy Dlouhej kouř, Mladá vdova, Drobná paralela nebo Dobrák od kosti, zařadila skupina klidnější akustický písňový blok. V jeho průběhu zazněla například skladba Dopis, v níž se Malátný sám doprovázel na klavír, čehož také využil k žertovným improvizacím na téma Skákal pes, nebo Zrcátko se sólovým zpěvem Petra Kužvarta a povedeným kytarovým sólem Ondřeje Škocha.

V druhé polovině koncertu Malátný zavelel: 'Dost bylo pravěku a sentimentu' a kapela se s evidentní chutí vrátila k aktuálnímu repertoáru z nové desky Není na co čekat. Šlo většinou o svižné kousky, z nichž publikum ocenilo například punkovou Kérku. S blížícím se závěrem gradace koncertu pomalu narůstala. Obrovský aplaus sklidila zvláště chytlavá píseň 1970, nejinak na tom byly ale i Vrchlabí, Kutil či Duše z gumy. Publikum, které především v druhé polovině koncertu hlasitě zpívalo s kapelou, tančilo do rytmů známých songů a vytrvale tleskalo, kapelu v závěru vyvolalo ještě dvakrát na scénu.
Byl to opravdu intenzivní večer. Chinaski předvedli solidní hudební maratón, za nějž sklidili takový ohlas, který by jim mohli mnozí umělci z branže závidět.

JAN BLÜML
Autor je muzikolog

Hodnocení Deníku: 80%