V Prachaticích byl spolek založen v roce 1946 a již tehdy byl součástí desáté župy spolu s Pískem, Zliví, Vodňanami, Malenicemi, Pištínem a Radomyšlí. Kromě desáté župy působí v jižních Čechách ještě tři další župy, které pojí dohromady tradice dlouhodobé spolupráce. Hlavní středisko Baráčníků, které sami nazývají Veleobcí, sídlí v Praze, odkud jsou všechny župy řízeny. Baráčníci jsou totiž českou specialitou a na Moravě a ve Slezsku jejich činnost přebírají jiná sdružení.


Obrana Češství


Hlavním datem pro Baráčníky je 28. října 1918, kdy byla ustanovena samostatná republika. Zejména v pohraničních oblastech bylo v té době nutné zajistit výuku v českém jazyce a budování nových škol. Na založení mnohých z nich mají lví podíl právě Baráčníci.
„Na začátku měla naše obec v Prachaticích přes sto čtyřicet členů. Dnes je nás už jen třicet. Je jasné, že čím více je členů, tím větší akce je možné pořádat,“ posteskla si nynější rychtářka Obce Baráčníků Vitoraz Prachatice Jaroslava Lelková. Ta činnost rychtářky zastává již od roku 1998, a v době, kdy byla do svojí funkce poprvé zvolena, byla členkou obce již jedenáct let.
V tradičním kroji
Náplň činnosti Baráčníků je ustanovena v regulích, každý nový člen musí podstupovat slavnostní slib, kterým se zavazuje tyto regule plnit a jednat podle nich. Hlavním úkolem, který Baráčníci berou za své, je udržování tradic a osvěta. Sami mají své tradiční kroje, ve kterých se účastní každé akce nebo jednání. Těmto krojům se říká svérázky a pro ženy se skládají z vyšívané halenky a tmavé sukně. Ty mužské z vyšívaných košil a tmavých kalhot, nezbytná je také pokrývka hlavy v podobě čepice s pérem a červená mašle na krku.


Kdo ponese prapor?


Činovníci obce jsou ze všech členů vybíráni každé dva roky. Každá župa i samostatná obec Baráčníků má svůj prapor, velké a malé právo a další symboly, které Baráčníky zavazují udržovat češství a zachovávat regule svých předchůdců.
„Nejhorší období byla pro naší obec asi padesátá léta. Tehdy se tyto symboly ztratily a spolu s nimi i tiskoviny. Zejména prapor má přitom ohromnou hodnotu a například pořizování nového je spojeno s nemalými finančními náklady,“ upozornila rychtářka Lelková.
Současná doba pro prachatické Baráčníky ale také není zdaleka růžová. Trápí je vysoký průměrný věk členů a také to, že jich ubývá. Na to si nemohou naříkat zejména v menších městech a obcích, kde je Obec Baráčníků jedním z mála míst k vyžití. Moderní doba nabízí mnohem více možností, a proto zejména ve středních městech bývá s počtem a věkem členů problém. „Naše největší přání do budoucna je to, aby k nám přistoupili mladí členové. Rozhodně totiž nechceme být ti, kteří Obec Baráčníků dostanou do muzea a na náš prapor se budeme chodit dívat jako na exponát. Zejména na vesnicích je Baráčník stále osobností a je čest se jím stát. Například Pištínu nebo Radomyšli můžeme jen tiše závidět. Tam totiž mají mnoho mladých členů a dívají se tedy do budoucnosti mnohem optimističtěji. Prapor se přece musí předat dále, proto se i my snažíme lákat nové členy,“ vysvětlovala Jaroslava Lelková s tím, že posledním novým členem prachatických Baráčníků se stala místostarostka města Hana Rabenhauptová.


Polkou proti Punku


V ostatních městech a obcích, ve kterých Baráčníci působí, je obvyklé, že mezi členy patří jejich nejvyšší představitelé. Spolupráce měst a Baráčnické obce je totiž vzájemně prospěšná.
Zatímco Baráčníci se účastní pořádání různých akcí, město je finančně podporuje v době, kdy malé množství členů a jejich příspěvky nepokrývají náklady na vedení spolku. „V této době se mění všechno, o to více je nás ale třeba a musíme vytrvat. Věřím tomu, že se všechno obrátí. Například moderní typy hudby vyjadřují pouze negaci, lidé zase budou chtít tančit polku a valčík a zpívat hezké písničky,“ uzavřela Lelková