Je jím „pramen“ složený ze tří vorů. U takové slávy nemohl chybět ani jeden z posledních žijících vorařů, nebo spíš, jak sám říká, plavců, kteří pluli s prameny po Lužnici, Vltavě či Otavě, Václav Husa z Bechyně.

Sedmaosmdesátiletý Václav Husa je doslova chodící encyklopedií voroplavbyv Čechách. Sám je čtvrtou generací vorařů. „Pradědeček byl dokonce faktorem. To je člověk, který zastupuje určitou firmu a má na starosti všechno, vrátné, plavbu, zboží,“ říká a vysvětluje, že vrátný je zase ten, kdo pramen složený z několika vorů, řídí.

On sám se k plavbě dostal už jako šestiletý kluk v roce 1936. „To jsem seděl na nákladu samozřejmě, pozoroval stráně, řeku a plavce. Ale v deseti letech už jsem jezdil za veslo a ve třinácti už jsem proplul Svatojánské proudyv noci. To se nikdo neodvážil. Já myslím, že takový člověk už nežije,“ poznamenal.

Václav Husa je jedním z posledních vorařů, nebo jak sám říká, plavců, kteří se plavili po Vltavě, Lužnici či Otavě.

Přesto Václav Husa nejprve vystudoval angličtinu. „Udělal jsem zkoušky z angličtiny, univerzitní a státní, jenomže už to nebylo nic platné, protože v roce 1948 přišel jiný režim, otci, který měl velkoobchod dřevem, všechno znárodnili a to byl konec se vším,“ krčí rameny. A tak, než aby musel k pomocným technických praporům, dal se na plavbu. „Nejčastěji jsem splouval Vltavu, ale nejraději jsem měl Otavu, to je horská řeka a náramně nebezpečná,“ upozornil a vysvětlil, že ta rychle mění stav vody. „To se říkávalo, že tři dny vydrží velká voda na Otavě, třináct dní na Vltavě a tři neděle na Lužnici. To bylo takový plavecký úsloví. O plavbě by se dalo mluvit týdny, měsíce,“ pousmál se jeden z posledních plavců.

O voroplavbu se dlouho zajímal také Michal Kotyza se svými přáteli, s nimiž otevřel expozici rybníkářství a lesnictví na Jindřichohradecku v zámeckém mlýně v Jindřichově Hradci. Výsledkem je nový exponát v podobě soustavy tří vorů, jež tvoří takzvaný pramen. "Vždycky nás to téma zajímalo, bavili jsme se o tom, co to bylo za lidi, jak žili, jak se plavilo po Nežárce," zmínil. A jak říká, slovo dalo slovo, padl návrh na postavení voru do muzea a dílo se povedlo."Byť je ta splavná část Nežárky krátká, myslím, že to k našemu Jindřichohradecku patří," míní Michal Kotyza. Vor stavěli od září, kdy přivezli dřevo z lesa a začali na něm pracovat. Hotovo bylo koncem dubna. "Trávili jsme na tom každý víkend, pracovalo se hlavně v zimě, tak jako to dělali ti voraři před námi," popsal.


Na pramen z vorů se mohou přijít podívat všichni zájemci, a to denně mimo pondělí od 10 do 18 hodin.