Plánoval, jak si odpočine na volné noze. Místo toho se Martin Glaser (39) stal na podzim ředitelem Národního divadla Brno. Zítra má v Jihočeském divadle premiéru Blackout, groteskní thriller z konce světa, který napsal s Olgou Šubrtovou a jímž se definitivně rozloučí jako šéf činohry. „Patnáct let v Jihočeském divadle, to byla veselá radost pro Martina,“ parafrázuje větu 
z fekálního dramatu Prezidentky, z něhož rád cituje. V Jihočeském divadle bude do 28. února a již jen jako režisér.

Je ve vašem odcházení nějaká hořkost?
V žádném případě. Mám radost, že se mi povedlo to, co jsem si vždycky přál: odejít na vrcholu a odejít v dobrém. Loni před Vánoci jsem se opravdu rozhodl, že moje mise je tady naplněna a dál bych už nemohl být hnací silou, začal bych být brzdou. Cítil bych, že se opakuji a nemám sílu dělat některé razantní věci, které musí nastat, aby mohlo jít divadlo dál. Zároveň odcházím 
v okamžiku, kdy mám za sebou Oidipa, úspěšné věci 
v Krumlově, věřím, že Blackout bude lidi zajímat. To znamená, že odcházím jako by v nejlepším. Se všemi členy souboru se mi dělá dobře, myslím, že nikdo snad necítí hořkost nebo velikou křivdu.

Loučíte se groteskním thrillerem Blackout. Zkusil jste si to někdy sám, delší čas bez elektřiny?
Já se blackoutu bojím! Byl bych mezi prvními oběťmi civilizačního kolapsu… Před dvěma lety jsem četl článek 
o firmě, která poskytuje možnost strávit týden v naprosté tmě. Velmi mě to zaujalo a docela dlouho přemýšlím o tom, že bych moc rád strávil týden někde sám v lese. Ale vzhledem k množství práce je to pro mě téměř nedostupné. Luxus samoty si dopřávám ve chvíli, kdy připravuji inscenaci. Velmi bych ale o takovou zkušenost stál, je to něco, co nám velmi schází: bylo by nám na světě líp, kdyby větší část 
z nás zalezla jednou za rok někam do lesa a přemýšlela 
o tom, co dělá.

Martin Glaser končí v Jihočeském divadle jako šéf činohry, od března bude naplno pracovat jako ředitel Národního divadla Brno.Na jevišti bude stříkat krev, měl tam létat i mozek… Nakolik jsou to věci typické pro vaši poetiku a nakolik vaše hračka?
Já bych řekl, že je to hračka. Inscenace vznikala 
v téměř hravé atmosféře, já jsem nikdy nezastíral okouzlení béčkovou popkulturou 
a těší mě, že to umíme udělat. Je to ale jen průvodní jev, není to potřeba ukazovat naturalistické drsňárny jenom proto, abychom byli drsní. Mozkem nakonec nehážeme, protože Věra Hlaváčková to hraje tak skvěle, že je zbytečné, aby tam létaly kusy věcí, protože si to divák může představit. Byť říkám, že potečou potoky krve, tak mnohem silnější je, když člověk pustí fantazii na špacír. To, co je skryté, působí děsivěji nebo 
i legračněji.

Budu citovat vaše slova 
z dubna 2013 o činohře JD: „Kdyby odešli čtyři herci v nejlepších letech, což je čtvrtina souboru, bude to velký zásah a problém, protože dobrých herců v těchto věkových kategoriích je fatální nedostatek." To „kdyby" nastalo, odchází jich pět.
Jsem moc rád, že tu situaci nemusím řešit. Problém to samozřejmě je. Na druhou stranu to bude třeba znamenat, že v příštích sezonách zde budou hostovat lidé, kteří mohou být pro soubor inspirací a okysličením. Už jen zkušenost, kterou jsme teď udělali s Viktorem Limrem, je naprosto úžasná.

Ale na hostech se asi nedá stavět dlouhodobá práce.
Samozřejmě, že nedá. Ale je možné utvořit okruh stálých hostů, jako jsme to měli v minulých letech s režiséry, kteří se k nám vraceli. Věřím, že herci, kteří jsou na volné noze, zjistí, že se tady dělá hezky, že jsou tu příjemní a inspirativní lidé a dobré podmínky. Jana Kališová bude muset poměr hostů a stálých lidí velmi vyvažovat, ale než brát do angažmá někoho, koho by soubor táhl za sebou, je lepší vzít někoho, kdo ho bude dobíjet.

CELÝ rozhovor přináší tištěné vydání čtvrtečního Deníku