Indická žena má své jisté. Když je poslušná

Má tam svého krejčího, který jí šije její oblíbená pandžábí. Vrací se tam posledních 16 let každou zimu na několik měsíců. „Já jezdím do Indie jako domů," říká fotografka Kamila Berndorffová (56), rodačka z Blatné. Podobně silné fotografie, jež vozí z Indie a za které získala již dvakrát prestižní cenu Czech Press Photo, má ale i z dětské onkologie v Motole. Pod názvem Můj nový život je teď vystavuje v blatenském muzeu a při besedách 
o tomto focení ženy pláčou.

Když vám doktorka Lucie Cingrošová poprvé navrhla, abyste fotila děti z motolské onkologie, seděla jste prý na velbloudovi.
Je to s podivem, ale na velbloudovi umím opravdu jezdit. Minimálně dvakrát za rok strávím dva dni na velbloudech, v poušti Thár. Umím jezdit i tryskem. A když jsme tam byly v únoru 2010 s Lucií Cingrošovou, tak celé tři týdny v Indii velmi hezky hovořila 
o své práci na dětské onkologii v Motole. Jela na velbloudu přede mnou, řekla mi to a já ihned věděla, že je to hozená rukavice a že to velmi chci. Všeobecný názor je, že dětská onkologie v Motole je tristní oddělení, že se tam pláče, ale Lucie mě přesvědčila, že je to úspěšné pracoviště.

Nakolik úspěšné?
V posledních letech je úspěšnost vyléčení nádorů 
84 procent. To je úžasné.

Jak jste dosáhla toho, aby se děti fotily rády?
Napřed, abych se s dětmi seznámila, jsem jim povídala zážitky z Indie. Pacientům mezi 14 a 18 lety jsem vyprávěla, jak tam chodí kluci s holkama. Děvčatům jsem přinesla oblečení indických žen, říkala jim, jak se líčí. Začala jsem sérií Modeling, holky si to užily, měly vizážistku, stylistku… Jenom mě překvapilo, že ještě přišli dva kluci, že by se také rádi fotili (úsměv).

V Galerii Nahoře jste říkala, že máte na focení krásné vzpomínky. Dejte příklad.
Jsou to vzpomínky krásné 
a někdy taky velmi smutné. Napadá mě historka s Deniskou, holčičkou, která byla vážně nemocná. Původně jsme ji do Modelingu ani nechtěli zařadit, protože byla upoutaná na lůžko. Ale přišla její maminka, jestli by nebylo možné Denisku fotografovat, že by měla velikou radost. Měla zdravé jenom jedno očičko, to jsme jí nechali nalíčit, oblékli jsme jí šatičky… Pár týdnu potom zemřela. Ale její maminka říkala, že to bylo naposled, co se Deniska takhle smála.

Focení vás obklopovalo odmala: tatínek byl fotoamatér, doma černá komora. Vzpomenete si na vaši první fotku?
Ve vývojce jsem si máčela prsty už jako malá holka. Byla jsem vychovávaná ve výtvarném prostředí: matka dělala akvarely, otec fotky a oba dva linoryt. Fotoaparát jsem dostala, když mi bylo devět nebo deset. Ale už předtím jsem si půjčovala tátův a určitě to byly fotky ze školních výletů.

Fotila jste spolužáky, nebo krajinu?
Spolužáky, krajina mi nic neříkala a vždy se mi zdálo, že v jižních Čechách je tak hezká, že je obtížné ji nafotit. Kromě spolužáků jsem hodně fotila sestru, která se narodila, když mi bylo 14 let a kterou jsem taky hodně hlídala.

Ta má asi slušnou fotokolekci.
Má nádherné album, ale já taky, mě fotografoval otec.

Jako fotografku vás proslavila Indie. Jakousi předzvěst vnímám v tom, že na Žižkově jste fotila cikány. Jaké to bylo?
K osmnáctinám jsem dostala Pentacon Six, veliký aparát, těžká skla a objektivy. Byla to dřina, nosit ho v brašně. Tak když jsem měla rande, kluk mi musel nosit fotoaparát, jít na Žižkov mezi cikány, a ne každý vydržel (úsměv). Jeden vydržel déle a toho jsem si vzala.

Do Indie jste jela poprvé v roce 1998. Byl to únik od starostí, nebo jste jela na módní vlně?
Móda Indie ještě nebyla. Možná to byl únik. S bývalým mužem jsme velmi cestovali, a když jsem se rozvedla, netroufala jsem si vzít dvě holky do auta a odjet do zahraničí. Ale když začaly samy jezdit kvůli jazykům, měla jsem pocit, že bych taky ráda vyjela. Věděla jsem, že musím do země, která je levná, ale měla jsem o ní velmi malé povědomí.

První pocit ženy z Evropy v hinduistické Indii?
Ohromný šok. Jely jsme 
s kamarádkou na blind a bylo to velmi drsné. Už jenom to, že mi do Dillí nepřiletěl baťoh, hned nás taky někdo ve směnárně okradl. Zpětně to vidím jako docela velký hazard. Indové velmi dobře poznají, že člověk v tom neumí chodit.

Jak se chovají k evropské ženě?
Mísí se vztah k ženám vůbec a vztah k bílé ženě. Žena je tam velmi uctívána z pozice ženy – matky. Rodí děti a to je pro hinduistickou kulturu nesmírně důležité. Zároveň je ale jasné, že by měla být poslušná svého otce, staršího bratra, manžela a tchána. Nicméně když dělá to, co má, není její osud nijak tristní, má své jisté. Nehrozí jí to, co ženě v naší kultuře, že je opuštěná, zanechaná s dětmi a nahrazená mladší. To se v Indii nedělá.

A co bílá žena v Indii?
Ta se pokládá za promiskuitní. Mají o nás – do určité míry – zkreslené představy. Proti jejich ženám jsme skutečně promiskuitní. A když si vezmeme, že ze západní kultury znají filmy typu Sex ve městě, tak o tom, co je pro nás nadsázka, si myslí, že je běžná praxe. A podle toho se k nám někdy pokouší chovat. Ale Indové jsou lidé velmi mírní, 
a tím pádem dávají ženě sice permanentně milostné návrhy, ale nikdy na ni netlačí.

Jezdíte tam 16 let. Předpokládám, že jste tam prožila i lásku.
Samozřejmě, že ano. A ne jednu, to klidně přiznám.

Jistě sledujete, jak se Indie 
v čase mění. Došla jste k dílčímu závěru, v čem nejvíc?
Velmi je to vidět ve velkých městech. Řada mladých holek chodí evropsky oblečená, zatímco když jsem do Indie začala jezdit, dalo se spočítat na prstech jedné ruky, koho jsem potkala v džínách a tričku.

A změny v mentalitě?
Indové si všimli, že začínají prosperovat, střední vrstva ekonomicky posiluje. Vždy byli velmi hrdí a teď se trošku vytahují, ale mají na to celkem nárok. Další rozdíl je v tom, že dřív se velmi respektovalo, když Ind vystudoval školu 
v zahraničí, zatímco teď mají řadu prestižních vysokých škol, a kdo ji absolvuje v Dillí, Bombaji nebo Kalkatě, je na tom výrazně líp, než když má školu třeba z Prahy.

Za fotky z Indie jste získala dvě ceny v soutěži Czech Press Photo. První za snímek z třídění odpadu u Tádž Mahalu. Čím vás to místo přitahovalo?
Z odpadků, které pálili, šel kouř, byla trošku mlha, byli tam velbloudi… Stačilo se ponořit do odpadků, což mi nedělalo problém, protože když fotograf vidí dobrou fotku, je mu jedno, v čem šlape. Skoro jsem se v tom válela, ale věděla jsem, že ty fotky mi za to stojí.

Podruhé jste cenu dostala za snímek z vlaku. Ve vlacích jste se často i seznamovala. Čím vším je pro vás indický vlak?
Hlavně dopravním prostředkem. Vlak mám ráda, ale zásadně si neberu první třídu. To jsem udělala jednou, když 
v druhé nebylo místo. Je tam špatně nastavené air condition, takže zima, Indové, kteří měli notebooky a nutili mě, abych se dívala na dva bollywoodské filmy najednou. Bylo to nesmírně protivné a ještě jsem zaplatila pětkrát tolik než v druhé třídě. Snímek vznikl ve vlaku, kde jelo hodně poutníků, děti se nudily, tak dováděly, já fotografovala a vznikla série, na kterou jsem pyšná.

Blahopřál vám k cenám váš strýc, fotograf Josef Koudelka, který vám občas radí?
Jednou za rok mu své fotky vnutím, aby mi poradil. Naposledy jsem mu dala katalog projektu Můj nový život. Druhý den odjížděl do Itálie a další den mi volal, že jsou tam dobré fotky, což mě moc potěšilo. Ale myslím, že soutěž Czech Press Photo vůbec nevnímá.

V Indii jste toho prožila hodně, jednou vybuchla bomba 30 metrů od vašeho hotelu. Šlo vám někdy skutečně o život?
I víckrát než jednou. Třeba když jsme s dcerou Valentýnou a kamarádkou jely pátrat po horských kmenech ve státě Urísa. Ve vesnici jsme se dozvěděly, že členové kmenů mají zrovna svátek, pijí kořalku 
a jsou v tom období nebezpeční, protože každého, kdo není příslušníkem kmene, mají za nepřítele. Snažila jsem se tedy fotografovat aspoň ve vesnici 
a najednou se od místních ozval strašný řev. Pak jsem viděla človíčka, asi 140 centimetrů vysokého, nahého, měl jen obrovský luk s barevnými šípy. Já hned pochopila a věděla, že šípy má napuštěné jedem.

Asi jste ho nefotila.
Rozběhla jsem se, on mě pronásledoval, doběhla jsem 
k autu a zavřela se v něm. Přes okýnko jsem mu dávala peníze a už jsme se rozjížděly, když jsem zjistila, že nemám dceru. A najednou se vyhrnuli další lidé z kmene, bušili do okýnek a řvali. Kamarádka vyběhla ven a zjistila, že Valentýně nějaká domorodá žena řekla, že má špatně navázané sárí a že jí ho uváže lépe. Takže Valentýna si nechávala vázat sárí a vůbec nevnímala, že jí někde vraždí matku.

Co po vás chtějí Indové nejčastěji? Peníze?
Jsou tam žebráci, ale hinduistický žebrák vám dává možnost, abyste si spravil karmu. To znamená, že když mu něco dáte, nepoděkuje, ani očima. Naopak, poděkovat by měl ten, kdo ho obdarovává. Spíš je nepříjemné, že obchodníci obtěžují turisty a mají naháněče, kteří se vás snaží přesvědčit.

Jezdíte do Indie 16 let, což čtu tak, že je tam stále co fotit. Co jste objevila letos?
Nádraží v Ahmedabadu, kde ženy překládaly dřevěné uhlí, a pracovaly tam také děti. To je pro reportéra úžasné téma. Byly špinavé od uhlí, strávila jsem tam asi dvě hodiny. Co bylo dojemné: rozhodla jsem se, že jim dám nějaké peníze…

To obvykle neděláte, ne?
Nedělám, ale byli moc příjemní. Jenže oni nechtěli, 
i když byli velice chudí. Tak jsem šla za jejich bossem, který nezvedl jedinou ošatku 
s uhlím, dohodla se s ním 
a vzala celé překladiště uhlí na čaj. Všichni působili nesmírně šťastným dojmem, i když tam byly staré ženy, špinavé 
a zjevně unavené, všichni se  smáli. Zpětně mě zaujalo, že děti se pořád chechtaly, i když občas pokašlávaly, protože je dusil ten strašný prach. Jsou rády, že mají práci. Samozřejmě si neuvědomují, že jim bude vzdělání scházet, ale vědí určitě, že by jim doma scházelo těch pár rupií, co si vydělají.

Jste pořád na cestách. Jak svědčí Indie vašemu zdraví?
Zaprvé tam nádherně zhubnu, přitom miluju indické jídlo. Je to také tím, že při mé profesi strávím v Česku strašně moc hodin koukáním do počítače, což tam nemůžu. Žiju tam zdravě.

A pořád si jako dezinfekci vozíte dva fernety?
Hlavně jsem se dozvěděla, že to nemá smysl, čímž asi zklamu leckteré cestovatele. Hořký fernet mám ráda, ale piju ho jen v Indii. A přeci jen stárnu, mám větší fotografické vybavení a jsem velmi citlivá na to, abych s sebou v baťohu netahala nic zbytečného. Místo fernetu si teď radši přibalím o jeden hezký oděv víc.