Bratříčka mu hrál Karel Kryl na intru

Byl první, kdo zřejmě slyšel rodící se písničky Bratříčku, zavírej vrátka, Morituri te salutant a další. O jejich textech si do noci na internátním pokoji bechyňské keramické průmyslovky povídali. Později za normalizace se nebál kamarádovi z mládí volat do západního Německa a dokonce ho v Mnichově navštívil.

I dvacet let poté, co Karel Kryl předčasně ve věku 49 let zemřel, na něj spolužák a spolubydlící, dnes spolumajitel rodinného penzionu v Suchém Vrbném Jan Proško vzpomíná jako na báječného kamaráda.

„Už tenkrát začínal skládat písničky, pořád brnkal na kytaru a zapisoval si nápady," vybavuje si. Karel Kryl nastoupil na SPŠ keramickou 
v Bechyni o rok později než on.   Ten už ale znal jeho starší sestru Marii Krylovou, s níž chodil do třídy. Až po třetím ročníku zjistil z rozpisu od vychovatele, že bude před maturitou bydlet ve vile Elektra v podkrovním pokoji s Karlem Krylem.

„Vídali jsme se vlastně jen po večerech, ale stálo to za to," pokyvuje hlavou sedmdesátník, na něhož první upozornil časopis Týden. Až časem si uvědomil, že byl prvním posluchačem mnoha Krylových písniček. „Přišel jsem ze školy, hodil pytel s učením na postel. On už byl na pokoji, seděl zvrácený na židli, kolena opřená 
o kraj stolu, kytaru v ruce, brnkal, něco brumlal, zapsal si to, pak mě zavolal a říká: ‚Hele, Honzo, já ti něco zahraju.' 
A tehdy jsem poprvé slyšel začátek písničky Bratříčku, zavírej vrátka. Tenkrát nikdo nevěděl a nemohl tušit, že sem v osmašedesátým přijdou Rusáci. On to tehdy skládal jako protestsong proti válce. Dokonce mi ještě vysvětloval, co to protestsong je," vypráví.

Slova si z té doby nepamatuje. Ale když je po letech slyšel 
v éteru, došlo mu, že je zná. 
„A začal jsem si uvědomovat, že to použil proti Rusákům. Dost možná upravil slova a bylo jasné, že je to proti sovětské okupaci, ale původně to byl protiválečný protestsong. Podobné je to s řadou jiných písní, které jsem slyšel v počátku. Často říkal, že je ještě předělá."

Ač sám hrál na trubku, Krylovi do písniček nemluvil. Dlouho do noci se o nich bavili. Jana Proška oslnily jeho slovní obraty. Karel Kryl byl prý rád, protože chtěl, aby lidé začali přemýšlet. To, jak písničkář ovládal češtinu, mu Jan Proško téměř záviděl. Karel Kryl říkal, že čeština je snad nejkrásnější jazyk vůbec. „Co on 
s ní dokázal! Když skládal, ptal jsem se ho, co znamenají některé výrazy. Třeba Pegas. 
A on mě sprdnul: ‚Člověče, musíš víc číst! To je přece okřídlený kůň.' A hned mi začal vykládat spoustu detailů. Opravdu už tenkrát dokázal mistrně vládnout slovem," vzpomíná.

Na  kamaráda nechtěl zapomenout ani v letech, kdy pracoval jako mistr v českobudějovickém Sfinxu a Karel Kryl žil v emigraci v Mnichově. 
Po přemlouvání získal od Krylovy sestry Marie, s níž se vídal na srazech absolventů, jeho telefon a v roce 1986 zkusil zavolat. Po několika pokusech to písničkář zvedl a velmi se divil, že mu volá z domova. „‚Ty ses zbláznil!' on. ‚A co má bejt, vždyť existujou telefony.' ‚A že nemáš strach!' ‚Z čeho, z tebe?' ‚Ježiš, nedělej ze sebe blbýho!' Byl z toho vedle. A tak jsme po dlouhé době poprvé pokecali," líčí Jan Proško.

Později nechal dokonce svého staršího syna Martina zahrát Krylovi do telefonu Bratříčka. Písničkář měl radost, že i další generace, která ho nikdy neviděla, ho zná a poslouchá na Svobodné Evropě.

„Když se situace ještě víc uvolnila, napadlo mě, že bych Karla Kryla mohl navštívit," líčí další na tehdejší dobu šílený nápad. Protože neměl šanci získat devizový příslib, založil si s pomocí kamarádů vlastní devizové konto a na to získal potřebnou sumu marek na tři dny pobytu. Karel Kryl uvítal kamaráda s nadšením. „To byla sláva, velká objímačka, do noci jsme kecali, probrali jsme toho spoustu. Ukázal mi i Mnichov, na všechno jsem nevěřícně koukal. Ta atmosféra. Tam jsem začal cítit úžasnou svobodu, to byla nádhera! A říkal jsem si: bože, v čem to tady žijeme!" vzpomíná.

Karel Kryl zůstával i v emigraci hrdým Čechem, což dokládá i tato historka: Jan Proško ho poprosil, jestli by mu pomohl sehnat boty na jehle pro ženu. Nemohli na ně narazit, ale písničkář to nechtěl vzdát, že oni tady mají všechno. Jan Proško se ptal, proč říká o Němcích oni, když je teď jedním z nich. Kryl se rozčílil: „Cože? Já nejsem jedním 
z nich, já jsem Čech a jsem tady jenom proto, že jsem musel utéct, aby mě nezavřeli! Němci jsou pro mě pořád oni, kdybych mohl, vrátím se hned!"

Karel Kryl si vážil toho, že za ním přijel. To si tehdy málokdo troufl, ani ti, co měli devizový příslib a mohli cestovat. „A ty přijedeš, přitom máš doma dobré postavení, rodinu, že ses nebál! Víš, kolik lidí mi za ty roky telefonovalo, když jeli přes Mnichov? Byli třeba na nádraží, ale často mě jen pozdravili. Báli se i zajít na pivo, sejít se se mnou. Ty musíš být hrdina," říkal mu.

Se synem Martinem za ním zajel ještě jednou. Po letech mu to písničkář oplatil. Hrál v budějovickém Metropolu a druhý den přišel v Suchém Vrbném do hospody Na Točně.

„Můj kluk, jeho parta, děcka z okolí, sousedé, všichni ho znali. On mezi nás přišel, hrál bavili jsme se, lidé se ho vyptávali. Tenkrát mi řekl: ‚Honzo, jde to tady do hajzlu. To, co dělají ti nahoře, není dobrý, jednou tomu budeš rozumět.' My se jen radovali, že jsou pryč komunisti, můžeme jezdit na západ, mysleli jsme, že nás čeká rajský život. On už ale viděl, že se nevydáváme správným směrem, a těžce to nesl. Jsem přesvědčen, že se utrápil," konstatuje smutně Jan Proško.