Kliknutím zvětšíteV úvodu sezony jste na ledě kvůli zranění chyběl. Berete zdravotní komplikace jako součást hokeje, nebo prostě jenom jako velkou nepříjemnost?
Platí obojí. Je to součást hokeje, ale zároveň i velká nepříjemnost. Dívat se na kluky z tribuny, bez možnosti zasáhnout do hry, není úplně jednoduché. Chcete jim pomoci na ledě, ale bohužel to nejde. K hokeji to také patří, tím pádem se s tím musíte vypořádat a dát se do pořádku. Za poslední čtyři sezony jsem nechyběl pomalu ani zápas a teď najednou přišlo zranění, které mě vyřadilo už podruhé. Je to náročné na psychiku, ale poprat se s tím musí každý. Všichni hokejisté si v průběhu kariéry něčím podobným projdou a snaží se pracovat s fyzioterapeuty tak, aby se vrátili co nejdříve.
Měl jste v průběhu celé kariéry smůlu na zranění?
Před jedenácti lety, když jsem se vracel z Kanady, jsem podstoupil operaci pravého ramena. Od té doby jsem žádný problém neměl. Přišlo to až teď a musím se s tím srovnat.
Dá se možným zranění na ledě alespoň částečně předejít?
Předejít se tomu dá kvalitní letní přípravou a různými stabilizačními cviky. Ale všemu se zabránit nedá. Třeba Michal Vondrka je jako vytesaný z kamene, a přesto si vykloubil rameno, když špatně narazil na mantinel. V mém případě paradoxně oba zákroky, kdy se mi to stalo, nebyly vůbec nějak hrozné. O to víc je to frustrující. Ale jak už jsem říkal, každý se s tím musí vypořádat a dát se do pořádku, aby zase pomohl týmu.
Dává si hráč, který se vrací po zranění, v osobních soubojích malinko pozor, nebo se na to nedá při zápasech myslet?
Když jsem se vracel po zranění, tak jsem čekal na první náraz. Pokud ten proběhne v pohodě, tak vás hlava automaticky pustí dál a hrajete normálně jako dřív. Ale nejsem typ hráče, který by šel do zápasu s tím, že neví jak na tom moje rameno je. Až když jsem byl stoprocentně přesvědčený, že je v pořádku, tak jsem šel hrát. Proto jsem v soubojích už prakticky neměl o čem přemýšlet.
Vnímáte v týmu soupeřů podobné typy tvrďáků, jakým je u vás třeba David Štich, na které je třeba si dávat větší pozor, aby případně nedošlo k úrazu?
Vždycky se dívám na soupisku, kdo za soupeře nastupuje. Většinu hráčů v extralize znám. Víme o Polákovi z Vítkovic nebo Nedomlelovi z Hradce, kteří umí přitvrdit. Ale já si více hlídám útočníky, kteří jsou šikovnější, nebo třeba mohou hrát zákeřně. Nechci říct, že si dávám pozor, ale vím, kdo jde na led a proti komu hraji. Jít do rohu, když na mě najíždí nějaký technický hráč, je jednodušší, než pokud vás tam někdo jede vyloženě jenom sestřelit.
Hrozí nebezpečí zranění, když blokujete soupeřovy střely?
Při tom se může stát cokoliv, ale blokováním střel ukazujeme sílu našeho týmu. Každý do toho jde ne po hlavě, ale tak, aby puk zablokoval. K tomu občas patří i nějaké zranění. Když to vezmu ze svého hlediska, tak nepřemýšlím nad tím, jestli se mohu zranit, ale aby kotouč neprošel na branku.
Když už musíte sedět jen na tribuně, jak prožíváte zápasy svého týmu? Fandíte, nadáváte, nebo třeba radíte?
Pro mě je to nahoře horší než dole (úsměv). Jsem klidný fanoušek a spíše to ve mně vře uvnitř. Samozřejmě bych chtěl, abychom vyhrávali a byl jsem toho součástí, ale to nemohu. Prožívám to dost těžce a docela se u toho zapotím (úsměv).
K hokeji patří nejen zranění, ale také nemoci. Postihují vás často chřipky a podobná onemocnění? Snažíte se tomu nějak předcházet?
Určitě se snažím zdravě jíst, i když občas to také poruším. Dbám na přísun vitaminů, abych nahradil látky, které ztratím při tréninku a zápase. Tak jednou do roka bývám nachlazený, ale pokud to není nic vážného, abych mohl nakazit někoho v kabině, tak se většinou s těmito rýmami a virózami hraje. Nesmí to být až takové, že má hráč horečky, nebo nemůže dýchat. Ale ty lehčí případy nikdo neřeší.
Vyhýbáte se třeba větším shromáždění lidí, abyste tam něco nechytil?
Je jasné, že pokud je někdo nemocný, nebo i jenom nachlazený, tak k němu rozhodně nejdu na návštěvu. Mám rozumné kamarády, kteří by mě nezvali, abych se přišel podívat na fotbal, pokud by měli chřipku. S manželkou se také jdeme maximálně projít do města, na kafe, najíst a domů. V této době je to těžké. Jak s covidem, tak je i období viróz a chřipek. Dávám si na to pozor.
Covid jste prodělal?
Myslím si, že ano. To už bylo loni. Ztratil jsem chuť i čich. Jeden den jsem měl horečky, ale jinak nic vážného. V té době jsem ještě nebyl očkovaný. Je každého věc, jestli se nechá očkovat. Nejsem toho zastánce, ani odpůrce. Každý se musí rozhodnout podle svého vědomí a svědomí.
Když se vrátíme k hokeji, prošel jste nejprve čtyřmi extraligovými kluby, ale na delší dobu jste se usadil až v Karlových Varech. Čím to bylo, že jste zakotvil právě až na západě Čech?
Ve Zlíně mi v podstatě nedali žádnou šanci. V Brně jsem byl ještě hodně mladý. Myslím si, že jsem hrál slušně první ligu, ale do áčka Komety jsem se nedostal. Možná jsem byl trochu zbrklý a odešel jsem. Ve Slavii jsem za trenéra Růžičky začal hrát, jenže jsme bohužel sestoupili. K Vítkovicím bych se radši ani nechtěl vyjadřovat. Ve Slavii i ve Vítkovicích jsem šanci dostal, myslím, že jsem ji i využil, ale pak bohužel vždycky přišlo něco, co jsem nemohl ovlivnit. Ve Varech jsem dostal příležitost, využil jsem ji a pak jsem si svou pozici držel celou dobu. Trenéři mi věřili. Když má hráč dobré postavení, tak si může také více dovolit než třeba kluci ze čtvrté lajny. Ti hrají pod tlakem, že něco zkazí a mohou si jít sednout. Ale řekl bych, že jsem podával kvalitní výkony a týmu jsem pomohl. Něco musíte klubu dát, aby vám to mohl vrátit.
Pomohl vám v budování pozice v týmu fakt, že jste se podílel na postupu Energie z první ligy do extraligy?
Už dopředu bylo řečeno, že v extralize budou hrát ti, kteří vybojovali postup. Tým se obměnil jen malinko a hráli jsme pak víceméně spolu i další tři roky, které jsem tam byl. Paradoxně však musím říct, že když jsme postupovali, tak se mi zrovna moc nedařilo. Ze začátku jsem neměl úplně jistou pozici. Po postupu do extraligy jsem dostal smlouvu jenom na zkoušku a v platný kontrakt jsem ji proměnil až v září. Teprve výkony v prvních extraligových zápasech jsem si vybojoval místo v týmu.
O Varech se říká, že to není až tak ekonomicky silný klub, který funguje spíše na rodinné bázi. Můžete to potvrdit z vlastní zkušenosti?
Každý klub je jiný, ale Vary jsou opravdu takové pohodové rodinné. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale nic se tam neděje, když se sedmkrát vyhraje, ani když se sedmkrát prohraje. Není tam moc velký tlak ze strany vedení klubu nebo trenérů. Snaží se spíše situaci uklidnit, ať se vyhrává, nebo prohrává. Být pořád v klidu. Nebýt moc povýšený, nebo zase na druhou stranu zklamaný. Myslím, že Vary se budou vždycky pohybovat ne úplně na špici, ale také ne úplně dole. Kvalitní trénink a další věci, to tam samozřejmě funguje, ale panuje pohodovější atmosféra. Je to dané i tím, že mužstvo zůstává delší dobu pohromadě. Odešlo odtud za poslední dobu jenom pár hráčů.
Menší však bývají také návštěvy na domácích zápasech Energie a v hledišti to také zrovna moc nežije.
Karlovy Vary jsou menší město a základna fanoušků není tak velká jako třeba tady v Budějovicích, kde jsou příznivci skvělí. Z toho jsem strašně mile překvapen a jsem za to moc rád. Ve Varech chodí tak dva a půl tisíce diváků, maximálně tři a půl na derby s Plzní. Fanoušci byli fajn, jenom jich není tolik.
Jak se žije v Karlových Varech?
S manželkou jsme tam byli hrozně spokojení. Bydleli jsme v centru kousek od kolonády. Autem to bylo půl hodiny cesty na Klínovec nebo Boží Dar, když jsme se chtěli provětrat v lese. Vary se mi hrozně líbí a uměl bych si tam představit i zůstat natrvalo. Přestěhovali jsme však se do Budějovic, kde je rovněž moc hezky. Je to jiné město, ale také opravdu pěkné.
Vedení Energie o vaše služby hodně stálo. Proč jste nakonec neprodloužil smlouvu?
Měl jsem více nabídek, ale rozhodoval jsem se v podstatě jenom mezi Energií a Motorem. Chtěl bych v hokeji dosáhnout nějakého úspěchu a z tohoto pohledu mi Budějovice dávaly smysl. Viděl jsem, jaký tým se tady skládá, že kádr bude silný a i já mu mohu něco dát. Přicházel jsem s tím, že si budu muset vybojovat pozici a nebudu ji mít jistou jako ve Varech, ale byla to pro mě výzva. Vary mi nabízely dlouhodobý kontrakt, byl jsem potěšený, že je se mnou klub spokojený, ale cítil jsem, že z hokejového hlediska už mi to tam nic nedá. Netlačilo by mě to dopředu, abych se zlepšoval. Na rozdíl od Budějovic. Tady se buduje nový tým, všichni se chtějí posouvat a je to něco jiného.
Zatím vaše působení na jihu Čech plní očekávání?
Myslím si, že ano. Mužstvo je ze tří čtvrtin nové, takže to samozřejmě není jednoduché. Postupně si to však sedá. Nějaké zápasy se zbytečně prohrály, ale to je dáno i tím, že tým není delší dobu spolu. Pokud bychom byli pohromadě tři roky, jako jsme byli ve Varech, tak by toto mužstvo bylo na úplné špici. Kvalita je tady obrovská a myslím si, že se budeme pořád zlepšovat. Nějaké výpadky určitě budou, ty postihnou každé mužstvo. Možná až na Třinec, ale ten právě minimálně obměňuje kádr, což je podle mého hrozně důležité. Hlavně tady máme výbornou partu. Jsem moc rád za to, jak to tady vypadá.
Patříte k nejlepším extraligovým obráncům, ale nemáte ani jediný start za národní mužstvo. Byl jste někdy alespoň blízko nominaci?
Po jedné sezoně ve Varech jsem byl na kempu národního týmu před mistrovstvím světa, ale po prvním týdnu jsem skončil a nenaskočil jsem tak ani do jednoho přátelského utkání.
Je pro vás národní tým metou, kterou byste si chtěl ještě splnit? Nebo máte pocit, že už vás to ve třiceti letech minulo?
Nemyslím si, že třicet let je úplně špatný věk, když se podíváte na bodování extraligy. Většina našich dobrých hráčů je právě ve věku kolem třicítky. Kvalitních mladých tolik není, aby tlačili na naši generaci. Snem každého hráče je zahrát si buď v NHL, což už mám určitě za sebou, nebo v národním týmu. Mrzí mě, že se mi to zatím nepovedlo, ale prostě to tak je. Bylo by fajn, kdyby se mi to vyšlo, důležité však hlavně je, aby se nám dařilo v Motoru. Pokud by se někdo z klubu dostal i do nároďáku, tak by to byla ta nejlepší vizitka.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
