A jak vědí možná jen jeho bližší kamarádi a známí, také bývalý výborný fotbalista. jenž kopačky obouval sice jen doplňkově, přesto ale střílel góly i v krajské soutěži.

K hokeji se dostal v Č. Budějovicích v šesti letech. „To jsme ještě bydleli u Družby, já do školy chodil do Kubatovky a jednou jsme se školou byli na zimáku na hokejovém náboru. A mě si tenkrát do Motoru vybrali,“ líčí své hokejové začátky. „Prošel jsem tam všemi kategoriemi od základny až po dorost, kde tehdy hráli třeba Luboš Rob, Roman Horák či Radek Bělohlav, ze Strakonic přišel Eda Turek,“ jmenuje některé ze svých tehdejších spoluhráčů.

Po maturitě Ulman prvně měnil dres. A to nedobrovolně: „V té době ještě byla povinná vojenská základní služba, já narukoval do Klatov a tam jako osmnáctiletý kluk hrál za chlapy hokejovou druhou ligu.“

Po vojně se vrátil do Motoru, kde si odbyl i debut za muže. „Tenkrát nás trénovali Kuki (legendární budějovický bek Miroslav Dvořák – pozn.) a Franta Joun.

Moc se chtěl prosadit, jenže sportovní štěstí mu v jeho mateřském klubu příliš nakloněno nebylo. „Na tréninku jsem se srazil s Michalem Kubíčkem a zlomil si obratel. Na tři měsíce jsem vypadl a pak se šel rozehrávat do Jindřichova Hradce.“

Jeho působení u Vajgaru se však protáhlo a na angažmá tam má dodnes ty nejlepší vzpomínky. Není ale divu, podílel se i na historickém postupu jindřichohradeckého Vajgaru do extraligy! „Já tenkrát v kvalifikačním zápase v Brně jel rozhodující nájezdy. Jelo nás tenkrát pět – já, Ruda Suchánek, Venca Pitel, Cmunt a myslím, že taky Milan Němec. Proti nám stál v brněnské brance Láďa Gula a já ze tří nájezdů, které každý z nás měl, sice dva nedal, ten poslední jsem však naštěstí proměnil a my slavně postoupili,“ usmívá se.

Extraligovou sezonu v Jindřichově Hradci si Ulman užíval. „Měli jsme super partu, po každém zápase jsme to chodili ještě dohrát u piva, na každý zápas byl plný stadion a ještě lidi zůstávali před branami.“

Po odchodu z J. Hradce si prošel s hokejkou prakticky celé jižní Čechy. „Až na Písek, tam jsem nikdy nebyl,“ říká a dodává, že hrál v Táboře, Milevsku, znovu v J. Hradci a naposledy v Č. Krumlově, kde začal i svou trenérskou kariéru. „Ještě jako aktivní hráč jsem začal trénovat děti, ale hrát a trénovat dohromady nešlo, tak jsem ve čtyřiačtyřiceti letech s aktivním hokejem skončil,“ uvádí.

Trenéra dělá dodnes. „Je to moje profese, jako trenéra mládeže malých klubů mě platí hokejový svaz,“ vysvětluje a dodává, že aktuálně má na starosti krajský výběr žáků dorazového ročníku 2006. „Kvůli koronaviru ale bohužel letos ještě žádná akce neproběhla,“ lituje. „V únoru by měl tento ročník mít mistrovství republiky, nikdo ale neví, zda k tomu dojde.“

Před osmi lety si trenérský debut odbyl i v zámoří v kolébce hokeje. „Ozval se Petr Klíma, jenž se s Edmontonem stal v roce 1990 vítězem slavného Stanley Cupu. Když zakončil svou hokejovou kariéru, založil v Detroitu klub PK Warriors, který byl i zámořským kempem pro mladé hokejisty z Čech, ale hrál i v nejvyšší americké soutěži. Klíma mi nabídl, abych tento americko-český tým dorostenců z Detroitu koučoval.“

Pro Ulmana to byla životní výzva. „Měl jsem trajler pro třináct dětí a s nimi celý rok jezdil po Americe a Kanadě. Finančně jsem na tom určitě byl líp než tady, hlavně jsem si však odnesl spoustu zážitků a poznatků,“ vyzdvihuje.

Za moře pak cestoval jako trenér ještě třikrát. „To jsem vedl žákovský výběr na tradičním turnaji v Quebeku a potkal jsem se tam i s Jardou Modrým,“ líčí setkání s krajanem a odchovancem českobudějovického hokeje.

Tomáš Ulman vedle hokeje od malička hrál tak trochu bokem i fotbal. „To už jsme bydleli v Hodějovicích, já to měl kousek do Mladého a ve fotbale to tam dotáhl přes žáky a dorost až do mužů a hrál I. B třídu,“ říká hrdě a do᠆dává, že za Mladé sehrál přes dvě stě duelů a v nich dal padesát gólů. „Asi předem k té mojí padesátce,“ směje se…