Před rokem jste se v jednom z rozhovorů nechal slyšet, že se budete muset hodně rozmýšlet, jestli podepíšete smlouvu ještě na jednu sezonu. Co vás hlavně přimělo pokračovat?
Těch faktorů bylo více. Ten hlavní byl, že u týmu zůstal trenér Venca Prospal. Dalším bylo, že sezona skončila brzy bez play off. Byl jsem v podstatě zdravý, cítil jsem se dobře, tak jsem si říkal, proč do toho ještě nejít.

Vždycky vás nejvíce trápily dvě věci. Úmorná letní příprava a dlouhé cesty autobusem. Příprava byla před touto sezonou kvůli pandemii koronaviru dost zvláštní.
Příprava byla hodně poctivá a hlavně hrozně dlouhá tím, jak předcházející sezona brzy skončila. Pro mě byla ještě delší než kdykoliv předtím. Pak se situace zkomplikovala kvůli pandemii, ale to bylo v celé republice. Kvůli dvěma karanténám jsme se pořád vraceli z ledu na suchou přípravu. Bylo to složité. Hlavně mně jako staršímu hráči delší dobu trvá, než se zatáhnu. A když už jsem se zatáhl, tak jsme šli zase do karantény a musel jsem začínat znovu. Bylo to hrozně těžké hlavně pro psychiku.

Byly dvě karantény velký problém pro přípravu?
Pro mě určitě. Strašně dlouho jsem se z toho vždycky vyhrabával.

Co cesty autobusem. V extralize najezdíte o dost méně kilometrů než v první lize, kde hraje hodně týmů z Moravy. V tom jste si alespoň malinko ulevil?
To je sice pravda, ale autobus je pro mě pořád peklo. Našel jsem si takovou nějakou polohu, ve které se snažím cesty přečkat. Ubíjí mě to však hodně. To zůstává.

Až na krátkou epizodu se hraje celá sezona bez přítomnosti diváků. Hrál jste někdy předtím nějaké utkání s úplně prázdným hledištěm?
Oficiálně nikdy. Maximálně nějaké tréninkový zápas. Skoro bez lidí to bývalo v Kadani, ale tam za námi alespoň přijeli vždycky nějací naši fanoušci. Ale je to hrozné. Třeba na naše utkání s Třincem mohlo alespoň sto padesát lidí a hned to bylo strašně moc znát. Zápasu bez diváků trochu chybí emoce a člověk necítí ten správný tlak. Až teď si uvědomíte, jak je to bez lidí hrozné. Zimák je prázdný a něco tomu prostě chybí.

Napadlo vás, že se něčeho takového dožijete?
Že bude taková situace, to před ještě rokem nenapadlo asi vůbec nikoho. Pochybuji, že si někdo uměl představit, co může nastat.

Jedinou drobnou výhodou může být, že jsou na ledě slyšet pokyny trenérů a lépe komunikujete se svými spoluhráči?
Je fakt, že na ledě je toho teď slyšet hodně. Kolikrát nás rozhodčí napomínají, abychom na ně mluvili tišeji. Ale člověk je naučený, že při zápase je rachot, a když mluví s rozhodčím, tak na něj musí křičet, aby ho slyšel. To se však vždycky vyřeší s úsměvem a omluvou.

Před příchodem do Motoru se vám příliš nepozdávala úroveň první ligy. Jste rád, že jste si na závěr kariéry ještě zahrál extraligu?
Je to super a jsem za to hrozně rád. Je to moje poslední sezona a je hezké končit na té nejvyšší úrovni. Přece jen je to jiný hokej. Nejsou to takové dostihy jako v první lize. V extralize se nad hokejem více přemýšlí, je zde více nahrávek. To byl náš největší problém v úvodu sezony, že jsme neměli provedení na dostatečné úrovni. Ale pracujeme na tom a zlepšuje se to.

Co by se muselo stát, abyste hrál hokej ještě v příští sezoně?
Nevím. Už jsem připravil manželku na to, že skončím (úsměv). Těžko říct. Především už to ale nemám v hlavě, že bych měl pokračovat. Jsem rozhodnutý.

Tím pádem začíná být hodně aktuální, co budete dělat po skončení kariéry. Už máte jasno?
Ono je to trošku komplikované složitou situací, která teď všeobecně panuje. Teprve uvidím, co bude po sezoně.

Jste držitelem trenérské licence B. Je ve hře varianta trénování?
Určitě. Musím přiznat, že hokej by mi asi chyběl. Uvidíme. Ještě přesně nevím, co a jak dál, je to však každopádně jedna z možností.

Je vaše vize začít s trénováním u dětí a jednou se posunout třeba až do extraligy?
Nějaké úplně obrovské trenérské ambice nemám. Rozhodně si však myslím, že každý by měl začínat nejdříve u dětí. Myslím, že to dá trenérům určitý rozhled, čím si kluci procházejí, než se dostanou do áčka. Lépe tak poznají, když dochází k nějakým chybám.

Váš teď už bývalý spoluhráč Jakub Suchánek chce také trénovat a potvrdil, že se snažil od vašich koučů Prospala s Totterem také leccos pochytit. Máte to podobně?
Samozřejmě. Trenéřina je ale hrozně nevděčná práce. Je fajn, když se vyhrává. Ale když se nedaří, tak už je to horší. Trenéři stráví svou prací obrovské množství času. Už jenom přípravami na zápas. A ne vždycky se jim energie, kterou do toho dávají, vrátí zpátky. Je to velice náročná práce.

Možnost, o které jste v minulosti také hovořil, že byste zkusil něco mimo hokej, momentálně není tak aktuální?
Teprve uvidíme, co doba přinese. Hlavně situace kolem covidu.

Nadále platí, že návrat domů na Slovensko se nekoná a zůstáváte s rodinou na jihu Čech?
Samozřejmě tady zůstáváme. Budu muset trochu zlepšit češtinu, kterou mám zatím tak nějak namíchanou se slovenštinou. Je to takový můj univerzální jazyk, kterému všichni rozumějí (smích).

Také jste měl v plánu více se zapojit do veřejného života v Litvínovicích. Už jste vstoupil mezi místní dobrovolné hasiče, na což jste se chystal?
Zatím ne. Situace s koronavirem celkově přibrzdila veřejný život. Všichni musí být doma, takže těžko se zúčastňovat nějakých společenských akcí, když žádné nejsou.

Vaše děti sportují?
Dceři je šest let a věnuje se atletice. Synovi jsou tři a půl roku. Ten začíná se všeobecnou sportovní přípravou. Pro tak malého človíčka jsou to perfektní věci, kde se zábavnou formou hodně naučí. To děti baví. On je mezi ostatními trochu nesmělý a tohle mu pomáhá.

Když jste mluvil o trénování, máte takovou nějakou otcovskou představu, že svého syna naučíte hrát hokej?
Tuhle příležitost mu určitě dám, ale rozhodnutí, jestli chce hokej hrát, nechám na něm. Nebudu ho nutit, aby ho hrál za každou cenu. Může být šikovný na něco jiného. Stále ještě je hodně malý.

Mrzí vás, že už je věku, kdy všechno vnímá, ale nemůže vás sledovat z hlediště, protože diváci na zápas chodit nesmí?
To mě hodně trápí. I z hlediska dcery, která hokejem od malička žila. Těšila se na zápasy. Chodila na ně pomalovaná a se vším možným na fandění.

Sledují děti alespoň doma s mamkou přenosy na internetu?
Dívají se. Moje paní tomu naštěstí moc nerozumí (smích).

Mezi svými zálibami uvádíte sci-fi. Mohl byste to přiblížit?
Sci-fi mám opravdu rád. Hodně čtu, protože knížky bývají ještě mnohem lepší než seriály. Ale je legrace sledovat některé starší filmy, kde člověk vidí, kolik věcí už je normálně reálných. Sci-fi je částečně založeno i na reálném základě.

Pojďme zpět k hokeji. Dá se považovat za sci-fi také váš případný postup do play off?
Není. Nechci to zakřiknout, ale teď jsme nabrali správný směr. Hlavně musíme porážet za tři body soupeře, kteří jsou v tabulce kolem nás. To když se nám bude dařit, tak je to reálné.

Vy jste v kariéře nebyl moc zvyklý prohrávat. Bylo pro vás psychicky vysilující, když se vašemu týmu dlouhodobě nedařilo?
Bylo to náročné. Byl jsem mrzutý a doma jsem skoro nemluvil. Moje žena se vždycky těšila, že vyhrajeme a pak bude doma klid a pohoda. Naštěstí máme děti, takže je třeba doma normálně fungovat a hokej alespoň trochu hodit za hlavu. Ale když jsem byl doma sám, tak jsem to opravdu nekousal.

Proti Litvínovu jste odehrál svůj sedmistý extraligový zápas. Potěšilo vás, že jste dosáhl na tuto metu?
Již jsem ani moc nedoufal, že bych na ni dosáhl. Hlavně jsem rád, že už je to za mnou.

Nechybělo vám trochu, že jste nedostal před plnou halou dárkový koš i památeční dres?
Ani ne. Dres je ale pak hezká připomínka, kolik jsem toho odehrál.

Byl to pěkný jubilejní zápas. Vyhráli jste a vy jste zaznamenal vítězný gól do prázdné branky při power play soupeře. Navíc to byla vaše první branka v sezoně.
Asi to tak mělo být, že to tak všechno hezky dopadlo. Šel jsem tam na jistotu, když jsem viděl, že tam puk takhle vypadl. Někdo to na sebe vzít musel (smích).

Čeká vás extraligový duel s Pardubicemi. Jak vnímáte tohoto soupeře?
Pardubice se hodně zvedly. Po špatném začátku jdou nahoru. Ale uvidíme. Bylo by fajn, kdyby nám tady nechaly tři body (úsměv).