Začínal jste doma v Písku, pak jste hrál skutečně dlouhé roky v Budějovicích a následně tři sezony v Plzni. Moc klubů jste za celou kariéru nevystřídal. Vyhovuje vám, když jste delší dobu na jednom místě?
Když je člověk někde delší dobu, tak to znamená, že je tam spokojený. Každá změna angažmá znamená stěhování a hledání nového bydlení. Je to nepříjemné i pro rodinu. Musí se dětem měnit školy i školky.

Z Písku jste se plynule přesunul do Budějovic. Byl to takový logický vývoj hokejisty z jihu Čech?
V deváté třídě jsem se dostal do krajského výběru a oslovil mě trenér Václav Červený, jestli bych nechtěl jít do Budějovic. Tak jsem šel a přes dorostenecké a juniorské kategorie jsem se dostal až do áčka.

Ve vašem hokejovém životopisu figuruje kratičké působení ve Slavii Praha. O co se tenkrát jednalo?
To bylo v juniorce. Rodiče bydleli v Praze, tak jsem do Slavie z Budějovic přešel na tři čtvrtě roku. Byla to pro mě dobrá zkušenost. Poznal jsem zase jiné kluky, jiný hokej. Pak jsem se ale vrátil zpátky.

Svou první extraligovou etapu v Budějovicích jste završil rekordně dlouhým zápasem play off, ve kterém jste po téměř sto čtrnácti minutách vypadli v pátém duelu předkola s Vítkovicemi. Vybaví se vám občas ten zápas?
Člověk si na to samozřejmě vzpomene. Byl to neuvěřitelně dlouhý zápas a je hlavně škoda, že jsme ho nevyhráli. Bylo to hodně specifické utkání. Měli jsme už strašný hlad a z VIPu nám nosili rohlíky se šunkou. Hala byla plná a bylo hrozné vedro. Už jsme toho měli docela dost.

Sice jste byli účastníky rekordního duelu, ale ten vám zároveň ukončil sezonu. Bylo to o to větší zklamání?
Do každého zápasu jdete s tím, že ho chcete vyhrát. Tohle byl pátý duel předkola a chtěli jsme jít do čtvrtfinále.

Tímto střetnutím skončila sezona, po níž se hokejová extraliga z Budějovic přestěhovala do Hradce Králové. Proč vy jste tenkrát také neodešel stejně jako téměř všichni vaši spoluhráči?
Do Hradce jsem šel také, přežil jsem i zužování kádru, ale dva dny před startem soutěže jsem se tam nepohodl a vrátil jsem se do Budějovic.

Jaká byla z vašeho pohledu ta vůbec první sezona v nově vzniklém Motoru?
Byla hodně hektická. Nebylo to vůbec jednoduché, protože kádr se skládal úplně na poslední chvíli. Když to řeknu blbě, tak se bral každý, kdo byl volný a po ruce. Dodnes na to ale vzpomínám velmi rád. Na výsledcích to sice moc znát nebylo a skoro jsme spadli až do play out, ale lidi nám strašně fandili a vyvolávali nás i po prohraných zápasech. Bývalo vyprodáno. Bylo to ze strany fanoušků něco neskutečného.

Čím to podle vás bylo, že se Motoru tak dlouho nepodařilo postoupit do extraligy?
Zažil jsem dvě baráže o extraligu, které jsme hráli. Vždycky tomu ale pak něco chybělo. Poprvé jsme postup do baráže asi ani sami nečekali. Ale je fakt, že ani jednou jsme nebyli tak blízko, aby nám chyběl třeba jeden bod. Přitom týmy jsme tady měli opravdu silné, ale nikdy se nám to nepodařilo. Klukům se to povedlo vlastně až předminulé sezoně.

V Motoru jste strávil pět let v první lize. Nelitoval jste někdy, že jste tím ztratil na delší čas možnost hrát extraligu?
Nelitoval. Mohl jsem hrát doma, byl jsem hodně na ledě a bylo to super. Ani jsem neměl důvod někam odcházet, protože z extraligy žádná nabídka nepřišla. S Motorem jsme hráli v první lize každý rok nahoře, takže jsem tady byl spokojen. Měl jsem pouze vyřízené střídavé starty do extraligy, kdyby se někde náhodou někdo zranil.

Šanci jste nakonec dostal v Plzni a rovnou z toho byl extraligový bronz. Jak se to tehdy seběhlo?
Plzeň si mě v průběhu sezony vytáhla na dva zápasy. Guli (kapitán Motoru Milan Gulaš, jenž byl v Plzni Vráblíkovým spoluhráčem – pozn. red.) se tomu směje doteď, protože jsem se postaral o nejrychlejší gól extraligy. Jel jsem s Plzní na první zápas do Litvínova a byl jsem v zahajovací pětce v obraně s Kubou Kindlem. Vhodilo se buly, domácí puk nahodili do rohu, jel jsem pro něj za branku a Hübl dal po osmi vteřinách gól. Guli mi to dodnes předhazuje (smích).

A pak si vás Plzeň vytáhla ještě na play off.
Už jsme tady v Budějovicích měli po sezoně a týmových akcích, které se po jejím skončení konají. Měli jsme i odevzdanou výstroj. Pak mi ale zavolal manažer Plzně Tomáš Vlasák, jestli bych tam nešel trénovat jako osmý bek. Člověk si chce prodloužit sezonu, takže jsem kývl. První zápas jsem strávil na tribuně a pak už jsem šel do utkání jako sedmý bek. Nakonec jsem odehrál čtyři duely. To mi Guli také pořád připomíná, že mám bronz za čtyři zápasy (smích).

Ale těmi čtyřmi duely jste si v Plzni řekl o smlouvu. Bylo to tak?
Asi jsem se jim něčím líbil, protože po play off přišla Plzeň s tím, abych tam zůstal a pokračoval dál. Dopadlo to tak, že jsem do Škodovky skutečně odešel.

V Plzni jste nakonec strávil tři sezony. Jaké byly?
Vybojovali jsme ještě jeden bronz (úsměv). Ale celkově to musím hodnotit pozitivně. Poznal jsem jiný styl hokeje i prostředí. V Plzni jsme byli spokojeni po hokejové i rodinné stránce. Líbilo se nám tam.

Hodně se hovoří o plzeňských fanoušcích, kteří fandí hodně, ale pro ostřejší slovíčko nechodí daleko.
Každý tým má specifické fanoušky a ti plzeňští se hodně řešili. Nějaké vulgarismy tam bývaly, ale k hokeji to také tak nějak patří. Ale na druhou stranu, když člověk sedí s rodinou v hledišti, tak to také není moc dobré.

Žije se v Plzni dobře?
V Plzni jsem byl s rodinou a je to trochu jiné město než Budějovice. Kousek od centra je zoologická zahrada, což ocenily hlavně děti. V Budějovicích je hrozně krásné náměstí se spoustou kaváren. To je nádhera. Neříkám, že Plzeň není hezká. Je tam katedrála, ale ty kavárničky chybí a je to zase o něčem jiném. Ale i Plzeň je pěkné město, to musím říct.

Rodina byla v západočeské metropoli také spokojená?
Byla. Dcerka je ještě malá, té je celkem jedno, kde jsme. Bydleli jsme deset minut pěšky od zimního stadionu kousíček od Škoda parku, kde bylo pro děti bohaté vyžití. Tam se jim líbilo.

Svého času jste byli ve Škodovce celá pětka z Budějovic. Kromě vás ještě další obránce Bohumil Jank a útočníci Milan Gulaš, Tomáš Mertl a Luboš Rob. Měli jste svou jihočeskou partu?
To ani ne. Moc času jsme spolu netrávili. Když jsem do Plzně přišel, tak tam byli Guli s Mertlíkem. Za to jsem byl rád. Nikoho jsem tam neznal a Guli si mě vzal tak jako pod křídla. Všechno mi ukázal a mohu říct, že se o mě staral. Jeden čas jsem u něj i bydlel, než jsem si našel podnájem. To mi chvilku trvalo a pak jsme u něj bydleli i spolu. Bylo to fajn. Když už jsem byl ve Škodovce déle, tak jsme si udělali takovou svou partičku s klukama, se kterými jsme chodili každý den na kafe a trávili jsme spolu hodně času. To byli Jarda Kracík, Peter Čerešňák a oba bráchové Kindlové. Díky nim jsem poznal i spoustu lidí mimo hokej. To bylo super a dodnes se navštěvujeme. Jsme pořád v kontaktu.

Milan Gulaš uvedl jako jeden z hlavních důvodů svého návratu covid, kvůli kterému byly zavřené školy a nemohl být v Plzni s rodinou. Měl jste to podobně?
Já jsem měl rodinou s sebou v Plzni pořád. Od doby, kdy jsme spolu s manželkou začali chodit, tak jsme vlastně pořád spolu. Až poslední tři roky jsme to kvůli dětem dělali tak, že přes letní přípravu zůstali doma v Budějovicích, já jsem byl v Plzni sám na bytě a na víkendy jsem jezdil domů. To ale bylo hrozné. Jsem zvyklý, že jsem pořád s rodinou. Pro Guliho to muselo být těžké, když byl v Plzni sám.

Jakmile se začal Gulaš poptávat, kdo by šel pro příští sezonu do Motoru, tak jste měl hned jasno?
Řešil jsem to už dřív, protože jsem věděl, že v Plzni nebudu zůstávat. Měl jsem nějakou nabídku z extraligy. Konzultoval jsem to i s Gulim, a když jsem viděl, že Budějovice mají zájem, tak už jsem neřešil nic jiného. Syn šel poprvé do školy a bylo super, že jsme doma a nemusíme zařizovat školu i bydlení někde jinde. Děti by si musely zase zvykat na jiné kamarády. Takhle je to všechno ideální.

S návratem jste spokojený i po hokejové stránce?
Vždycky to může být lepší, to je jasné. Postupně se sehráváme a sžíváme se s novým herním systémem. Jsou věci, které je třeba vychytat. Musíme se zlepšovat, abychom co nejvíc vyhrávali.

Z vás se stává klíčový obránce týmu a na ledě dostáváte hodně prostoru.
Za to jsem moc rád. Každý chce hrát co nejvíc a být na ledě v důležitých situacích, protože jenom díky tomu se může zlepšovat. Když mám od trenérů takovou důvěru, tak samozřejmě čekají, že ji budu splácet svými výkony. Zatím je to dobré a jsem spokojený.

Také je určitě radost po loňské covidové sezoně zase hrát před plným hledištěm. Užíváte si to?
To je paráda. Minulý rok byl z tohoto pohledu divný, i když nás se nikdo neptal, jestli jsou v hledišti lidi, nebo ne. Hokej je naše práce a nikde ve smlouvě nemáte, že budete hrát lépe, když budou na zápase diváci. Ale je to bonus, když lidi přijdou a ženou nás dopředu. Pro nás jsou fanoušci sedmý hráč na ledě.