Jak se to seběhlo, že jste se najednou ocitl na jihu Čech?
Bylo to hodně rychlé. Jako nezaměstnaný jsem teď vždycky vstával kolem deváté hodiny. Ve středu mi touto dobou zavolal litvínovský manažer Robert Kysela, abych přišel na zimák, že se mnou chce mluvit. Sdělil mi, že by o mě měly zájem Budějovice. Mě to potěšilo. Vzápětí už mi volal Petr Sailer z Budějovic, řekli jsme si nějaké věci a vzápětí jsem již sedal do auta, že to dokončíme v Budějovicích.

Smlouvu jste stačil podepsat ještě odpoledne?
Ve tři hodiny jsem byl v Budějovicích na zimáku, v půl páté jsme byli domluveni a večer už jsem sledoval zápas se Šumperkem.

Musel jste se vyvázat ze smlouvy v Litvínově?
Ano. Vyvázat jsem se musel, ale to proběhlo úplně bez problémů.

Co jste říkal zápasu vašeho nového týmu se Šumperkem, který jste sledoval?
Mně se ten zápas líbil. Samozřejmě tam byly chyby, ale ty se dělají a dělat se budou. Hlavně se mi líbilo nasazení mužstva. Nikdo nevypustil žádný souboj, kluci padali do střel. Je vidět, že mužstvo má charakter.

Přicházel jste k týmu, kterému se v poslední době vůbec nedařilo. To vás nezrazovalo?
Určitě ne. Beru to jako výzvu. Po rozhovoru s Petrem Sailerem jsem si prostudoval složení týmu a jsem přesvědčený, že je to hráčský materiál, se kterým se dá pracovat.

Souhlasíte, že tento tým by neměl být na třináctém místě prvoligové tabulky?
Na každé mužstvo přijde krize. Tahle byla bohužel trochu delší. Ale jsem přesvědčen, že tento tým má kapacitu na to, aby play off hrál.

Smlouvu jste s klubem podepsal i na příští sezonu. Je tam výhled, že by se mužstvo mělo pohybovat na vyšších příčkách první ligy a třeba i útočit na extraligu?
Samozřejmě. O tom jsme i s vedením klubu hovořili, že mám zkušenosti s hraním v popředí tabulky první ligy, jako se nám to dařilo v Ústí nad Labem. První ligu dobře znám, budeme se snažit kádr stabilizovat a doplnit tak, aby příští sezona byla zase o něco úspěšnější než ta letošní. Pro vedení klubu to bylo těžké, protože udělalo všechno pro to, aby se tady hokej zachránil. Nebylo lehké postavit narychlo mužstvo z hráčů, kteří zůstali volní. To nebylo jednoduché.

Co vám řekli doma na to, že jste se najednou sebral a odcestoval narychlo a také nastálo na druhý konec republiky?
Manželka byla ráda, že se nebude muset se mnou otravovat (smích). Děti už jsou dospělé, takže z tohoto pohledu to není nic tak složitého.

Jaké jsou vaše vzpomínky na dobu, kdy jste s Litvínovem jezdil do Budějovic ještě jako hráč?
Budějovice se mi vždycky  líbily. Je to krásné město. Při jednom z prvních rozhovorů tady jsem dostal dotaz, jestli mám z něčeho obavy. Tak jsem odpověděl, že jenom z toho, jak se vyrovnám s čerstvým vzduchem (smích). Budějovice byly vždycky hokejovou baštou. Hrávali tady výborní hráči, se kterými jsem se potkával i v nároďáku. Vláďa Caldr, Jirka Lála, Ruda Suchánek. Byla jich spousta.

Vaše hráčská kariéra je rámována řadou medailových úspěchů. Ceníte si nejvíce zlata z mistrovství světa v Praze v roce 1985, přestože jste si tam vinou zraněného kolena moc nezahrál?
Nejraději vzpomínám na olympiádu v Albertville v roce 1992, kde jsme skončili třetí.  To byl turnaj, který mi vyšel a měl jsem tam na medaili přece jen větší zásluhu než předtím na zlatu v Praze.  Tam jsem dal sice v prvním zápase  proti Finsku dva góly, ale pak už jsem nehrál, takže ta moje zásluha tam nebyla taková.