Hokejovou branku jste si v mládí vybral sám, nebo vás do ní šoupli spíše z nutnosti?
Po přípravce jsem si někdy v první třídě vlezl do branky sám. Vždycky se mi líbila brankářská výstroj, a když jsme jako kluci hrávali na asfaltu hokej s tenisákem, tak jsem chytával. Tehdy jsme v týmu neměli gólmana a řekl jsem, že bych do branky chtěl, tak jsem na tomto postu začal docela brzy a už jsem tam i zůstal.

Nikdy vás nelákalo góly spíše dávat, než jim zabraňovat?
Někdy také. Ale hlavně v dnešní době už je to jiné. Malí brankáři mají některé tréninky jako gólmani, některé však taky jako normální hráči v poli. Podle toho se pak mohou lépe rozhodnout, co je více láká. Tuhle možnost my jsme neměli. Ale nepřemýšlím o tom, že by mě to nějak táhlo do útoku. Tam si to mohu zkusit, když si jdeme zahrát jen tak s kamarády.

Jde vám to v poli?
Když si jdeme takhle někdy zahrát, tak docela ano. Ale je to jen takový klasický hokej s partičkou kamarádů.

Puk je tvrdý a střely na vás létají velkou rychlostí. Měl jste někdy v brance strach?
To nikdy. Vím, že někteří brankáři s tím problémy měli, ale já nikdy.

Ale nějaká zranění po zásahu pukem jste mít musel.
No jistě. Měl jsem párkrát i přes masku rozbitou hlavu. Ale nebylo to nic hrozného. Masky už jsou v dnešní době tak kvalitní, že ztlumí i velké nárazy.

Vyhovuje vám role gólmana z psychologického hlediska, že se jedná o jednoznačně nejdůležitější post v týmu, ale každá jeho chyba je také hrozně vidět?
V tomhle to má gólman těžší než třeba útočník. Každá střela se dá chytit, ale také pustit. Určitě máme větší zodpovědnost než třeba útočníci, ale s tím jsme do toho všichni šli.

Kdybyste měl možnost znovu se rozhodnout, šel byste zase do branky?
Asi ano. Neměnil bych. Jsem takový typ, který nerad něco mění.

S hokejem jste začal doma ve Zvolenu, ale velice brzy jste odešel do Brna. Byla Kometa vaším osudovým klubem?
Určitě. Odešel jsem tam v deváté třídě a s nějakými krátkými přestávkami jsem byl v Brně patnáct let. Je to pro mě výjimečný klub.

I když žili Češi a Slováci dlouho ve společném státě, bral jste to přece jen tak, že odcházíte do zahraničí?
To ne, vůbec.

S Kometou jste vyhrál dva mistrovské tituly. Stavíte je ve své kariéře nejvýš, nebo je pro vás víc účast na mistrovství světa?
Tituly s Kometou jsou pro mě nejvíc. A obzvlášť v Brně. Hokejem šíleně žilo město i celá Morava. Byl to neskutečný zážitek. Atmosféra na zápasech byla úžasná. Kometa je obrovský fenomén. Lidi nás hnali a oba tituly si po dlouhých letech také zasloužili.

Máte pečlivě uschované medaile a třeba dresy z mistrovských sezon?
Jasně. Něco mám vystavené doma a pár věcí mám i tady v Budějovicích. Chystám se, že budu mít jednou ve svém domě místnost, kde si to všechno hezky vyskládám. To ale bude až po skončení kariéry.

Vaše manželka je Češka. Pochází z Brna, které je vaším osudovým městem?
Ne. Ona je z Třince. Poznali jsme se před nějakými jedenácti lety.

Jaký je u vás doma úřední jazyk?
Záleží na tom, jestli jsme v Čechách, nebo na Slovensku. Děti mluví více česky, ale když jsme delší dobu na Slovensku, tak přepínají do slovenštiny.

Děti umí dobře oba jazyky?
Umí. Ono to není těžké. Ale je fakt, že už není doba jako dříve, kdy Češi bez problémů rozuměli slovenštině, a naopak. Stane se mi, že když v kabině rychleji mluvím slovensky, tak se mě někteří kluci i třikrát zeptají, co jsem vlastně říkal (úsměv). Dříve jsme měli na Slovensku všechny filmy dabované do češtiny, takže s tím nebyl takový problém jako teď.

Už jste s manželkou řešili, kde zakotvíte po skončení vaší hokejové kariéry?
Teď v Budějovicích nám začíná docházet, jak je to složité, když nemáme poblíž babičky, dědečky a další příbuzné. Obě starší děti už to vnímají. Navíc manželka je sama na tři děti, když jsem na zápasech nebo na tréninku. Má to těžké. Nikdo jí nepomůže s hlídáním. Také proto jsme se domluvili, že budeme potom bydlet na Slovensku.

Vaše děti se jmenují Elisse Charlotta, Alec Marcus a Maxim. To nejsou zrovna tradiční jména. Jak jste k nim s manželkou dospěli?
Žena chtěla Elisse a já Charlottu, tak jsme dali dceři jméno Elisse Charlotta. Synovi jsme dali Alec, což je jediný nositel tohoto jména v Čechách, a líbil se nám i Marcus. Nejmenší je Maxim. Ten má jen jedno jméno (úsměv).

Vedete své děti ke sportu?
Snažíme se, ale v této době je to těžké. Minulý rok toho strašně zameškaly a nevím, proč se neumožní právě dětem sportovat. Dcera hraje tenis a celou minulou sezonu musela vynechat. Nerozumím tomu, když je na velkém tenisovém hřišti samo dítě s trenérem, proč nemohou trénovat. Když to půjde takhle dál, tak budou sportovat tak maximálně na PlayStationu. Není to dobré a je mi líto, jaké období teď děti musejí prožívat.

Líbí se vám v Budějovicích, i když je současný život značně omezený všemi možnými opatřeními?
Je tady hezky, ale celá tahle doba je taková na nic. Několikrát už jsme byli v karanténě, školy a školky fungují, nefungují…Děti potřebují něco dělat a také být s kamarády. Přenáší se to i do našeho života. Když je člověk doma s dětmi, tak už začíná být i nervózní. A pak je vám líto, že jste na ně třeba zbytečně zvyšovali hlas. Už je to docela ponorka, ale snažíme se pořád něco vymýšlet.

Jako svůj oblíbený nápoj uvádíte kofolu. Dáte si skutečně raději tuto nealkoholickou klasiku než pivo?
Ale samozřejmě, že si dám raději pivo. V létě, když si sedneme někde venku, tak si určitě nedám kofolu. Hraji za Budějovice, tak bych to snad ani neměl říkat, ale nejraději mám Plzeň (úsměv).

Volný čas v létě často trávíte na Slovensku na ranči. Provozují ho rodiče?
Je to rodinný ranč kousek ze Zvolenem. Tam vždycky vypadneme a je nám tam nejlépe.

Zemědělství ale bývá také pořádná dřina. Berete to jako relax, nebo spíše náročnou práci?
Je to relax. Pochopitelně pomáhám, ale na všechno už tam máme bagr a další techniku. Otec tam však skutečně maká, pro něj to není úplně relax (smích). Víkendy má docela těžké, když se tam všichni sejdeme a jde se něco dělat. A tam je pořád co dělat, člověk se nezastaví.

Kolik máte hektarů?
Hodně (smích). Přesně to nevím, ale je to obrovský pozemek a široko daleko kolem nás nikdo není. Lesy a louky. Jinak nikde nikdo.

Jaké chováte zvířectvo?
Máme koně, ale ti jsou pro nás skutečně jako relax a hobby. Na nich nezbohatnete. K tomu psi a dcerka má kočky. Bratr s otcem chovají plemenné býčky, ale ty nemají přímo na ranči. O býky se nedá starat jako o koně.

Dětem se na ranči líbí?
Všichni se tam vždycky těšíme. Já osobně to tam miluji. Zatopím si v krbu, sednu si a jsem maximálně spokojený. Krbů máme šest, takže si mohu vybrat (úsměv). Nejlépe si tam oddychnu. Je tam ticho a kolem jsou jenom zvířata. Jenom je třeba dávat pozor na medvědy, který je v okolí hodně a chodívají až k nám. Jinak je to skutečně špičkový relax. Odpočinu si tam lépe než na dovolené.

Nebudete po skončení hokejové kariéry farmařit?
Uvidíme, co bude. Možností je více. Ale na ranči mě to baví a zatím si tam chodím hlavně odpočinout.

Sledujete sociální sítě? Zajímá vás, co o vás kdo napíše?
Sleduji, ale ne nijak moc. Dříve jsem byl hodně aktivní na instagramu, ale ukradli mi můj účet. Tam jsem měl dvacet tisíc sledovatelů a dost jsem se mu věnoval. Byl jsem tam často. Poté, co mi ho ukradli, tak sice instagram mám, ale jenom se na něj občas podívám. Už tam ani fotky nedávám. Nejsem na něm aktivní jako dříve. Teď na to navíc ani nemám energii.

Když jste byl ve Zlíně, tak vám na facebooku jeden z fanoušků vyčetl špatný výkon a také, že jste Slovák. Vy jste ho pozval i s výstrojí druhý den na trénink, ať vám to sám předvede. Zklamal vás, že nedorazil?
Myslel jsem si, že nepřijde. Přišlo mi to od něj zbytečné. Hlavně, že se obouval do mé národnosti. Přeposlal mi to někdo z rodiny, jinak bych o tom ani nevěděl. Spíše to urazilo naši rodinu, jinak bych na to nereagoval.

Byl jste připravený i na variantu, že přijde a zapojíte ho do tréninku?
Byli jsme domluveni, že když přijde, tak mu dáme šanci ukázat se.

Pořád pro vás mají duely proti Kometě zvláštní nádech?
Je to jiné než ostatní zápasy. Kometa se ale strašně změnila za dva roky od doby, kdy tam byla parta, se kterou jsme vyhráli oba tituly. Pořád je to pro mě něčím výjimečné, to určitě, ale už to není až tak úplně speciální utkání. Je to dané možná i tím, že na hokej nechodí diváci. Celá sezona je bez nich divná. Nejsou tam takové emoce. Bohužel.