Nadávky vnímáme, ale neovlivňují nás, tvrdí extraligový rozhodčí Daniel Pražák

Jste nositelem hokejového jména. Velká postava tohoto sportu v Českých Budějovicích Karel Pražák je vaším příbuzným?
Není. Jedná se jenom o shodu jmen.

Vy sám jste hokej hrál?
Ano. Do dorostu jsem byl v Motoru, kde jsem skončil při přechodu do juniorky, a odešel jsem do DDM. Tam jsem také začal pískat. Rozhodčího dělali brácha i kamarád, tak jsem to rovněž zkusil. To byl rok 2004.

Každý asi raději hraje, než píská. Nemrzelo vás, že jste tak brzy skončil s aktivním hokejem?
Mrzelo. Ale moje hokejová kariéra nesměřovala k tomu, že bych se měl dostat někam výš. Z hokeje se pro mě stala jenom zábava a pískání byl přivýdělek ke střední škole. To byl asi hlavní důvod, proč jsem začal dělat rozhodčího.

Měl by mít rozhodčí hráčskou minulost, aby mohl dobře pískat?
Určitě je to lepší. Je pár rozhodčích, kteří hokej nikdy nehráli, jiní ho zase hráli na vysoké úrovni. Ale pokud někdo dříve hrál, tak má určitě plusové body. Lépe se může vžít do hry a vcítit se do role hráčů.

Když už jste sám nehrál, nelákala vás třeba spíše trenéřina než role rozhodčího?
Bylo to hodně dáno věkem, protože pískat jsem začal už v patnácti letech. V tom věku jsem o trenéřině rozhodně neuvažoval. Hodně to bylo dané tím, že brácha byl rozhodčím. Díky němu jsem se k tomu dostal. V budoucnu asi ne trenéřina, ale nějakého funkcionáře by mě bavilo dělat. Variantu rozhodčího jsem zvolil v době, kdy moje větší hokejová kariéra končila. Potom jsem hrál ještě krajský přebor juniorů i mužů.

Začínal jste řídit zápasy nejmladších kategorií. Kolik let vám trvalo, než jste se dostal do extraligy?
Začal jsem v roce 2004 a letos končím pátou sezonu v extralize. Trvalo mi to dvanáct let. Teď začínají pískat bývalí extraligoví hráči, kteří se tam dostanou i během tří let. Ale když se začíná od těch nejmenších, tak je to minimálně deset let.

Byla to nějaká vaše vize stát se rozhodčím, anebo spíše možnost přivýdělku, jak jste zmínil?
Ze začátku to byl skutečně jenom přivýdělek a nic jiného mě nenapadlo. Chtěl jsem mít nějaké své kapesné, abych nemusel být na střední škole odkázaný jenom na rodiče. Postupem času jsem se dostával do vyšších soutěží a začal jsem mít sen posunout se až do extraligy.

Patříte mezi profesionální rozhodčí. Kolik vás je celkem v České republice?
Letos je nás devět. Loni nás bylo sedm a přibyli dva kluci, kteří hráli extraligu.

Je náročná profese hokejového sudího a dá se s ní slušně uživit?
Je to spojené především s náročným cestováním. Vyděláme si docela slušně. Ale na druhou stranu nikdy nevíte, kdy s pískáním skončíte. Smlouvu máme na rok nebo na dva, a může vám být, ale také nemusí být prodloužena. Jinak mám vystudovaná práva a do budoucna bych mohl pracovat jako notářský koncipient.

Vnímáte, jak je pozice rozhodčího nevděčná? Opěvují se hráči, trenéři, ale sudí jen zřídkakdy…
Bohužel to tak je. U nás jsme bráni tak, že to tam oběma týmům jdeme tak jako kazit, aby se diváci měli na koho vyřvat, když zrovna neřvou na soupeře (úsměv). Ale už jsem na to zvyklý, jak nás diváci berou. Řekl bych, že to dělá celá společnost. Jako jsou neoblíbení policisté, tak my jsme na tom zhruba podobně. Za nouzového stavu mě jednou zastavili na hranici okresu, a když jsem jim řekl, že jsem rozhodčí a jedu na zápas, tak se jen zasmáli, že jsme asi stejně oblíbení jako oni. Přirovnal bych to u nás v Čechách k roli policajta… (úsměv).

Když je plné hlediště, slyšíte a vnímáte v tom kraválu konkrétní nadávky?
Vnímáme. Když je plná hala a něco zařve jedinec, tak je to slyšet víc a vynikne to. Pokud něco řve celé hlediště, tak je to samozřejmě slyšet. Ale už si to nijak nebereme. Zvykli jsme si.

Skutečně to s vámi nehne, i když zaznívají vulgarity nejhrubšího zrna?
Za ty roky, které pískám, už jsem si na to opravdu zvykl. Hlava vůči tomu otupí. Soustředím se jen na svůj výkon na ledě. Hlasy fanoušků tam samozřejmě jsou, ale nijak mě neovlivňují.

Cítíte respekt ze strany hráčů a trenérů?
Určitě. Ono se to vyvíjí. Když jsem před pěti lety do extraligy přišel, tak jsem byl nový a nikdo mě neznal. Postupně si každý rozhodčí respekt buduje tím, jak dlouho a hlavně jakým způsobem píská. Když tam budu pět let a budu pískat špatně, tak si respekt nikdy nevybuduji.

Je dobře při zápase komunikovat s hráči?
Záleží na situaci. Snažíme se komunikace omezit, protože někdy je to zdlouhavé, utkání to prodlužuje a vnáší to emoce ze strany druhého týmu. Jindy je naopak komunikace prospěšná, ale musí to mít nějakou laťku, kdy a v jaký moment se s hráčem, případně pak s trenérem, bavit. Ale určitě to není tak, že bychom komunikovali při každém přerušení hry. To by ani nešlo. Zápas by pak netrval dvě hodiny, ale tři. Nebylo by to ku prospěchu věci.

Tykáte si s hráči?
S hráči si tykáme. Jenom občas nám vykají mladší hráči juniorského věku. To je ale spíše úsměvné. S většinou trenérů, se kterými se neznám, si naopak vykám.

Je tykání s hráči normou? Nemělo by se mezi vámi vzájemně spíše vykat?
Nevím. U nás je normální, že si hráči s rozhodčími tykají. S trenéry převládá u většiny kluků vykání. Pokud jsou to ale bývalí hráči a znají se ještě z ledu, tak je normální, že pokračují v tykání.

Když se znáte s teď už bývalým trenérem Motoru Václavem Prospalem, tak si ale při zápase tykáte?
S Vencou si tykám, protože se známe i mimo hokej.

Květnové mistrovství republiky v sajdkárkrosu v Kaplici bylo odloženo na podzim

Co říkáte mikrofonům a kamerám na helmách rozhodčích? Pro fanoušky je to bezpochyby zpestření, pro vás naopak spíš komplikace?
Lidem se to určitě líbí, nám už tolik ne. Konkrétně kamera na helmě je hrozně těžká. To si málokdo umí představit. Je to nějaké kilo a půl navíc. Hrozně špatně se s tím pohybuje. Ani nevíme, jestli zrovna běží záběr z kamery na helmě. Na mikrofony v televizních zápasech jsme si už zvykli. Někdy si to pak nejde s hráčem říct tak, jak bychom si to řekli normálně. Samozřejmě někdy nás vyštěkají a my si k tomu také něco řekneme, ale snažíme se, aby to bylo na nějaké úrovni. Pro diváky to může být zajímavé, co s hráči řešíme. Pro fanoušky je to fajn, pro nás trochu omezující, ale už jsme na to zvyklí.

Měl jste s někým v extralize nějaký větší konflikt?
Větší konflikt ne. Emoce tam bývají, hráči to někdy přeženou, ale se všemi už za ty roky, co se známe, vycházím v pohodě.

Měl jste někdy špatný zápas, který se vám opravdu hodně nepovedl?
Každý rozhodčí odpíská špatné zápasy. Nemůže to ale být tak, aby byly špatné všechny tři, které za týden odřídím. Stane se však, že se v sezoně pár utkání nepovede. Na začátku utkání něco přehlédnete a pak už se to veze. Zůstane to tam celý zápas. Pár takových utkání už z mé strany určitě bylo.

Býváte nominován jako českobudějovický sudí na duely Motoru, nebo se tento faktor při nasazování zohledňuje?
Nevím, jestli se to zohledňuje, protože nasazování na zápasy dělá počítačový systém. Konkrétně já jsem letos Motor třikrát doma pískal. V základní části soutěže to asi není takové riziko jako potom v play off. Pokud by Budějovice byly ve vyřazovacích bojích, tak bych je určitě neřídil.

Kolik zápasů odřídíte za sezonu?
Profesionální rozhodčí jsou v extralize nasazováni na každé kolo. K tomu nějaké dohrávky a předehrávky. Letos jsem v základní části odřídil jednapadesát utkání.

K tomu býváte nasazováni i na první ligu nebo extraligu juniorů, když se hrála?
Jako profíci pískáme extraligu juniorů jen výjimečně. V Chance lize jsou to tak tři zápasy v základní části. Občas nás nominují na některé důležité utkání spolu s mladšími kolegy.

Atraktivní galavečer MMA bude poprvé hostit českobudějovické Pouzar centrum

Letos se hrála celá sezona bez přítomnosti diváků a řada hráčů i trenérů si pochvalovala, že výkony sudích jsou díky tomu lepší. Vnímáte to podobně, že nejste pod takovým tlakem ze strany fanoušků?
To bych úplně neřekl. Nemyslím si, že by na nás mělo až takový vliv, jestli pískáme třeba v Budějovicích nebo v Plzni, kde jsou fanoušci hodně slyšet. Hlavně hráči trochu ubrali a potyček v základní části bylo méně. Proto si to možná chválili a pro nás to tak v tu chvíli bylo jednodušší. V play off je vidět, že jde o hodně a hráči do sebe jdou o level víc než v základní části.

Jaký je zatím vrchol vaší rozhodcovské kariéry?
Pískal jsem finále mistrovství světa dvacítek i osmnáctek. A také zápas Euro Hockey Tour v Petrohradu na fotbalovém stadionu, který sledovalo téměř sedmdesát tisíc diváků. Ale úplně nejvíc asi bylo finále mistrovství světa hráčů do dvaceti let.

Máte nějaký sen, kam byste to chtěl jako rozhodčí dotáhnout?
Chtěl bych jít postupnými kroky. Letos mi asi uniklo seniorské mistrovství světa v Rize, protože jsem byl v širší nominaci, a teď už vím, že jsem se tam nedostal. Sen je dostat se v horizontu jednoho až dvou let právě na mistrovství světa.