Proč jste se stal hokejovým brankářem, co vás na tom lákalo? Byl pro vás vzorem váš otec, který dříve chytával?
Taťka chytal, což byl hlavní důvod, proč jsem šel také do branky. Od malička jsem ho viděl v brance a gólmani bylo to jediné, co mě na hokeji zajímalo.
Vůbec vás někdy nenapadlo být v útoku a dávat góly?
Ne. Absolutně mi to nic neříkalo. Viděl jsem taťku v brance a chtěl jsem dělat to samé co on. Když jsme hrávali před barákem, to jsem byl v útoku. Tam mě v brance být nebavilo. Ale na hokeji mě to nikam jinam než do branky netáhlo. Tam jsem byl zaparkovaný hned od začátku.
V kolika letech jste si poprvé vlezl do hokejové branky?
Ve čtyřech letech jsem začínal na bruslích, ale taťka nechtěl, abych šel rovnou do branky. Především jsem se potřeboval naučit pořádně bruslit, ale v pěti letech už jsem tam stál. Možná i o něco dřív.
Nebál jste se někdy při prudkých střelách útočníků?
Taťka na mě nechával střílet i starší kluky právě kvůli tomu, abych se bál. Byl to z jeho strany takový test. Jenže já jsem se asi nebál. Řada brankářů s tím má problém, když pak začnou být střely tvrdší, a bojí se. Mě se to naštěstí netýkalo.
Ale občas to bolet musí…
Bolí. Hlavně při tréninku. Při zápase to člověk necítí. Během tréninku kolikrát dostanete na nějaké nechráněné místo, a jak už to tak bývá, většinou tam pak dostanete znovu. Občas to nebývá příjemné.
Měl jste někdy nutkání uhnout třeba před prudkým kotoučem, kterým vám směřoval přímo na hlavu?
To zase ne. Spíše na tréninku vznikají nepříjemné situace, když víte, že někdo bude střílet z první. Ale uhnout nemůžete, i když to bude bolet.
Váš kolega Jan Strmeň měl nedávnou prasklou čelist. Utrpěl jste také někdy zranění po střele pukem?
Nic takového jsem neměl. Jak už jsem říkal, občas dostanete do nějakého nechráněného místa, ale zlomeného jsem naštěstí ještě nic neměl.
Gólman bývá označován za klíčovou postavu týmu. Vyhovuje vám tato jedinečná pozice?
To spíše, když jsem byl mladší. S věkem si člověk začne uvědomovat, jaká zodpovědnost na něm leží, a je to čím dál tím těžší. Hlavně mě ale hokej baví. Dělám ho celý život a je to moje práce. Na čím vyšším levelu se pohybujete, tím je to psychicky náročnější. Jsem však rád, že je právě hokej mojí prací.
O brankářích se říká, že je to zvláštní skupina hráčů, která má svůj svět. Vnímáte to podobně?
Je to tak, že na brankáři je tak trochu závislých dalších dvacet lidí, a to si pak nemůžete dovolit moc chybovat. Právě tato pozice je sama o sobě psychicky složitá. Každý se na to připravuje jinak. Někdo je sám, jiný v nějaké své bublině. Gólmani jsou kus od kusu. Ale já si třeba myslím, že jsem úplně normální (úsměv).
Zatímco hráči v poli mají spoustu možností, jak se dostat do sestavy, branka je jenom jedna. Ovlivňuje to vztahy mezi gólmany v jednom týmu?
Samozřejmě. Zažil jsem to třeba v Astaně, kde jsem byl s jedním Švédem. On už tam působil dlouho a bylo to s ním takové zvláštní. Jinak to bylo většinou všude v pohodě. Třeba tady v Motoru máme s Honzou Strmeněm vysoce nadstandardní vztah a jsme v mužstvu nejlepší kamarádi. Strašně to záleží na jednotlivých lidech.
Jan Strmeň se ale přes vás prakticky nedostává do branky, což asi moc příjemné není. V tomto případě musí být výhoda jeho vysoce pozitivní až dobrácká povaha?
Každý má v týmu nějakou roli. Honzu obdivuji, protože ke mně se chová naprosto skvěle. A celkově působí jako stoprocentní profesionál. Spousta hráčů i lidí by si z něj mohla vzít příklad. Včetně mě.
S hokejem jste začínal v Brně, ale ve velice mladém věku jste se přesunul do Havířova a hned potom do Finska. Kolik vám bylo let, když jste opustil rodinný přístav?
Ve čtrnácti letech jsem šel do Havířova do deváté třídy a hned další rok jsem odešel do Finska.
Bylo těžké odejít v tak nízkém věku z domova a začít se starat sám o sebe? Navíc Havířov není zrovna vyhledávaná destinace…
Nemohu říct, že Havířov je škaredé město, protože odtud pochází právě Honza Strmeň (úsměv). Určitě to není nejkrásnější město v republice. Ale šel jsem tam za hokejem a ještě jsem v té době chodil do školy. Lehké to nebylo. Havířov byl ale pořád dvě hodiny cesty od Brna. Těžší krok byl potom odejít do Finska.
Proč jste si vybral právě Finsko, a ne třeba zámoří, kam to odchází zkusit řada našich hráčů v tomto věku?
V té době nás tam bylo pár a byli jsme jedni z prvních. V dnešní době už je tam našich hráčů požehnaně. Bylo to dané především situací, která panovala před deseti lety v našem juniorském hokeji. Řada věcí se zlepšila, ale ve spoustě pořád zaostáváme. Proto jsme se rozhodli, že pro můj další hokejový růst bude lepší to zkusit ve Finsku. A myslím si, že to bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě.
Kde jste ve svých začátcích na severu Evropy bydlel?
Za začátku jsem bydlel v rodině. To byl první půlrok. Ale nebyli se mnou moc spokojeni.
Zlobil jste?
Ano. Trošku. Pak už jsem bydlel sám v bytě.
Naučil jste se tam postarat se sám o sebe?
Byla to škola života. Ale nic jiného vám ani nezbývalo. Když neumíte plavat a hodí vás do bazénu, tak se buď utopíte, nebo se hodně rychle naučíte plavat. Tohle byla rychlá škola života, ale k nezaplacení.
Jazykově jste byl dobře vybavený?
Ze školy jsem uměl dobře anglicky. To nebyl problém. Finové mluví anglicky, pořady v televizi běží v angličtině, maximálně jsou u toho finské titulky, což vám taky pomůže. Ale kluci v týmu v dorostu moc anglicky mluvit nechtěli. Měl jsem tam však naštěstí dobrého spoluhráče, se kterým jsme kamarádi dodnes, a ten mě naučil hodně finských slovíček. Za rok jsem se hovořil finsky velice slušně. Tím se mi život strašně zjednodušil. Zapadnete a jste neviditelný, protože nemluvíte cizím jazykem. I kluci v mužstvu vidí, že tam chcete být a stát se jedním z nich. To Finové umí ocenit.
Žije se ve Finsku po soukromé stránce jinak než u nás?
Samozřejmě. Chleba je sice všude o dvou kůrkách, ale hlavně se tam k sobě lidi chovají jinak. Neříkám, že lépe. Když tam vyrostete, tak vám mohou připadat zvláštní některé věci, které jsou u nás, a zase naopak. Někomu se ve Finsku může líbit, jinému zase ne. Mně se tam líbilo. Vyrostl jsem tam a mám to jako domov. Tady v Česku jsou ale zase jiné věci než na severu.
Líbí se vám finská krajina, na kterou se všeobecně pějí ódy?
Příroda je tam nádherná, ale to je i v Česku. Tady jsou také krásná místa a možná je jich ještě více než ve Finsku. Ale když se třeba vypravíte na sever k polárnímu kruhu, tak tam je příroda doslova panenská.
Nevadilo vám, že je ve Skandinávii větší chladno a v zimním období také strašně krátké dny?
To ani ne. Zima tam byla a prvních pět let jsem jezdil na kole, což moc příjemné nebylo. Na sněhu jsem padal prakticky každý den. Na tmu si zvyknete, i když jsem nebyl zase až tak na severu a nebylo to tak hrozné. Třeba úplně na severu přijdete v devět hodin na zimák za tmy, a když ve tři odpoledne odcházíte, tak už je zase tma. Čím severněji, tím je to horší. V létě tam ale zase není tma vůbec.
Řekl jste, že Finsko berete jako svůj domov. Umíte si představit, že byste tam zakotvil natrvalo?
To je hrozně těžké takhle říct. V nějakém smyslu slova to jako domov beru. Na druhou stranu, když se podívám, co se děje ve světě, tak si neumím představit, že bych měl rodinu tady a byl jsem ve Finsku. Je fakt, že bych lépe sehnal práci, protože jsem tam poznal spoustu lidí i mimo hokej. Určitě víc než tady. Ale je to strašně složitá otázka. Člověk na tomhle světě neví, co bude zítra.
Když se vrátíme k hokeji. Byla pro vás jako gólmana někdy hendikepem menší postava?
V mládeži ani ne, ale když se mi dařilo ve Finsku, tak jsem to chtěl jít zkusit do Ameriky. To však bylo absolutně bez šance. Podívali se, kolik měřím, a měli jasno. Dobrý, ale prostě malej… S tím však nic neuděláte. Jinak to nikde problém nebyl. S Honzou Strmeněm jsme jako David a Goliáš.
Výborně pracujete s hokejkou. To jste se naučil ve Finsku?
Hrát s hokejkou mě hodně baví a hlavně vím, že to týmu pomůže. Když chytám, tak mám brankářskou hůl nalevo, ale jinak v poli napravo, takže to mám přes ruku. Ve Finsku jsem měl trenéra, který práci s holí hodně vyžadoval. Pokud můžete rozehrávat, tak je to pro vaše mužstvo hrozně velká zbraň. Teď nám to s novým pravidlem, kdy se puky mohou zastavovat jenom v lichoběžníku za brankou, docela dost skrouhli a vzalo to hodně hry nám gólmanům, kteří s hokejkou chtějí hrát. Ale to se nedá nic dělat.
Máte nějakou hranici rizika, za kterou při výletech za pukem nejdete?
Ne. Situaci vždycky nějak vyhodnotíte. Za brankou si teď musíte dávat velký pozor, abyste nevyjel z povoleného prostoru. V tom je to složitější a s pukem už si tolik nepohrajete. Ale všechno je risk. Jakmile vyjedete z branky, tak je to vždycky risk.
Dostal jste nějaký hloupý gól poté, kdy jste opustil branku?
Několik. Patnáctkrát vám to vyjde a pošestnácté ne. Pořád je to na hranici rizika. Za Liberec jsem vyjel na kruhy, chtěl jsem hrát, pak jsem si puk stáhl, jel jsem za branku, tam jsem spadl a byl z toho gól. To se stane. Někdo z toho může mít infarkt, ale je to součást hry.
Láká vás dát gól přes celé hřiště do prázdné branky při power play soupeře?
Láká. Ale asi nemám takovou sílu, abych přehodil celé hřiště.
Byl jste někdy blízko gólu?
Jednou v Tapaře ve finále play off finské ligy jsem střílel vzduchem, ale soupeř mi to chytil na modré čáře. To byla asi životní střela (úsměv). To ale bylo snad jedinkrát, kdy jsem se k tomu opravdu dostal. Vedli jsme asi o tři góly, dostal jsem se k puku a vůbec jsem nechápal, jak se mohl takhle zvednout. Jinak vůbec. Nemám takovou sílu, abych to celé přehodil luftem.
V Motoru jste zatím spokojen?
Naprosto. Myslím, že všichni můžeme být spokojeni s tím, kde jsme. I když máme silný kádr, tak to asi nikdo moc nečekal. Ale sezona bude ještě dlouhá a nesmíme usnout na vavřínech. Vždycky může být líp, ale i hůř.
Sledujete také individuální statistiky, které nemáte až tak přesvědčivé?
Sleduji. Čísla moc dobrá nemám. Štve mě to, ale důležitější je, že vyhráváme.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
