Pomalu vrcholí letní příprava na suchu. Jak se vám zamlouvá?
Pro mě je trošku neobvyklá, protože poslední tři roky jsem se připravoval sám.

Proč jste letos zvolil trénování s týmem?
Když trénujete sám, tak z toho nemáte takovou radost. Při kolektivní přípravě se můžete pobavit s klukama a je to větší zábava. Navíc jsem tady v Budějovicích, nemusím nikam dojíždět, takže nevidím důvod, proč bych neměl trénovat s týmem. Aspoň se seznámím s novými kluky, kteří přišli. Je to pro mě lepší, než někde trénovat sám.

Je náplň tréninků pod vedením kondičního kouče Josefa Žáčka hodně odlišná od toho, co jste trénoval v minulosti sám?
Je to jiné. Tady jsou čtyři týdny daná cvičení a potom se to zase na další čtyři týdny změní. Víte, do čeho jdete. Když jsem trénoval sám, tak jsem měl cvičení dělaná na míru. Každý kondiční trenér má své metody, které si hájí. S tím nemám problém. Udělám všechno, co mám. Rozdíl to ale je. To ano.

Bolí hodně letní příprava ve čtyřiceti letech?
Některé tréninky jsou náročné, ale že by to bolelo, to ne. Jsem zvyklý, že letní příprava bývala vždycky náročná. Dříve se trénovalo dvoufázově a tréninky bývaly strašně dlouhé. Teď jsou kratší, ale o to intenzivnější. Doba se změnila, ale stejně musíte odtrénovat to, co je třeba. V hlavě si nepřipouštím, že je to těžké. I když to těžké je, tak prostě musíte. Děláte to pro sebe.

Skoro celou uplynulou sezonu jste musel vynechat kvůli zlomenému kotníku. Už je vše v pořádku?
Kotník drží. Než se začátku rozcvičí, tak je trošku tužší. Ale jakmile se zahřeje, tak už je to v pohodě. Když je v rámci tréninku více odrazů a dopadů, tak je pak trošku cítit. Teď po skončení letní přípravy jdu na operaci, kdy mi budou vyndavat železa. Gólman Dominik Hrachovina měl to samé a říkal, že se mu potom hrozně ulevilo. Tak doufám, že se mi také uleví a kotník bude flexibilnější i ohebnější.

Už jste to v minulosti zmiňoval. Když už takové těžké zranění mělo přijít, tak je dobře, že to bylo až na konci kariéry. Aniž bych vás posílal do hokejového důchodu…
Nebyl byste jediný, kdo by mě rád poslal do hokejového důchodu (smích). Ale určitě platí, že je lepší, když mě to postihlo až teď, než někdy v pětadvaceti, kdy rozjíždíte kariéru a tohle vás hrozně zbrzdí. Nemáte za sebou žádnou historii a přijde takový problém. Když máte odehraných několik slušných sezon, tak je potom na vás jiný náhled, než když se zraníte na začátku kariéry. To rozhodně.

Byla psychicky vysilující ta více než tříměsíční pauza, kdy jste nemohl hrát hokej?
Musím říct, že ne. Samozřejmě mě mrzelo, že nemohu hrát, ale bral jsem to úplně v pohodě. Byl jsem s rodinou. Tohle bylo zranění, které se zahojí. Jsou horší věci. Třeba to, čím si prochází moje manželka. Tohle proti tomu nic není. Kotník byl zlomený, zlomenina sroste a pak můžete fungovat celý život dál. V tom jsem problém neviděl. Naopak jsem si odpočinul a trávil jsem mnohem víc času s rodinou.

Jak se vám žije v jedné kabině se spoluhráči, kteří by věkem mohli být klidně vašimi syny?
Zrovna jsme se o tom bavili se Štěpánem Hochem, kterému je sedmnáct a mému nejstaršímu synovi šestnáct. Říkal jsem mu, že je to hrozné, když jsem stejně starý jako jeho máma, a klidně bych mu mohl dělat tátu (smích). On je nejmladší, ale pak jsou tam další kluci ve věku kolem dvaceti let. Je to velký rozdíl. S některými si pokecáte víc, s jinými méně. Oni mají samozřejmě jiné zájmy

Najdete nějaká společná nehokejová témata, když se bavíte v kabině?
Občas je to těžké (úsměv). Bavit se s nimi třeba o holkách, kterým je dvacet. Co si o nich máte říct, to jsou pro mě vlastně děti (smích). Někteří mladší kluci jsou od nás dál, tak se do jejich témat moc nezapojujeme. Oni mají počítače, hry, playstation, což se mě netýká, protože mě to nebaví a ani na to nemám čas. Společných témat moc nemáme a bavíme se spíše o hokeji. Když však máme týmovou akci, tak se bavíme všichni dohromady. Dáváte jim i nějaké rady. Jestli o to stojí, to je otázka. Ale taková ta novodobá témata, to není nic pro mě.

Na týmových akcích vytáhnou mladíci mobily a ponoří se do svého světa, nebo se také zapojují do společné zábavy?
Občas mobily také vytáhnou. Ale já jsem třeba takový, že si sednu ke každému, pokecáme a dáme nějaké panáky (úsměv). Teď tedy musím říct, že už přes půl roku nepiju alkohol. Ani kapku.

Co vás k tomu přimělo?
Slíbil jsem manželce, že nebudu pít do té doby, dokud se neuzdraví. Ona také nemůže pít, tak to dodržuji. Když jsme měli po sezoně závěrečnou akci, tak jsem tam jediný pil vodu s citronem ze džbánu. Dá se na to zvyknout, i když je samozřejmě větší legrace, pokud si dáte pár džinů s tonikem (úsměv). Ale pokecáte si s každým. Když chcete, tak si vždycky nějaké téma najdete.

Vaše paní bojuje s těžkou nemocí. Napadlo vás kvůli tomu skončit s hokejem, abyste měl víc času věnovat se rodině?
To mě napadlo několikrát a také jsme to doma řešili. Domluvili jsme se, že dokud to budeme nějak zvládat, tak není důvod, abych končil. Mám v Motoru poslední rok smlouvu a uvidíme, co bude dál. Doufám, že manželce dopadnou dobře testy a uzdraví se. Hokej je pro mě druhořadá věc, i když je to moje zaměstnání a živím s ním rodinu. Pořád je to pro mě však hlavně celoživotní koníček a peníze za něj jsou bonus navíc. Od mala jsem ho hrál kvůli gólům, nahrávkám, úspěchům, medailím, abych byl nejlepší. Ale nikdy jsem to nehonil pro peníze. Za mého dětství se ještě o NHL moc nepsalo, teprve se to k nám dostávalo. Můj cíl byl vždycky dostat se do extraligy a zahrát si za národní mužstvo, což jsem si splnil.

Všichni čtyři vaši synové už také hrají hokej?
Ano. Dřív tři dělali fotbal a do toho ještě jeden atletiku. Ale když jsme se přestěhovali do Budějovic, tak všichni chtěli zkusit hokej. U fotbalu brblali, že se musí běhat a občas nechtěli na trénink. Při hokeji letos za celou sezonu ani jeden z nich neřekl, že by nechtěl na trénink. Opravdu je to baví, i když mají proti svým vrstevníkům zpoždění několik let. Ale perou se s tím statečně a zlepšují se. Máme z toho radost. Buď to vyjde, nebo ne. To je jedno. Hlavně chceme, aby to byly šťastné děti a bavilo je to. Manželka spíše tlačí na školu a učí se s nimi. Dává jim pořádně zabrat, až je mi jich občas líto (úsměv).

Fotogalerie: Útočník českobudějovického Motoru Lukáš Pech

Chodíte na tréninky svých synů a také se do nich aktivně zapojujete?
Na tréninky chodím, a když v mladší přípravce chybí některý z trenérů a potřebují pomoci, tak jdu i na led. U starších kluků už mají trenéry, kteří se tomu věnují naplno a nezasahuji do toho.

Líbí se vám kádr, který se v Banes Motoru podařilo poskládat pro příští sezonu?
Už loni jsme měli dobrý tým oproti předcházející sezoně, kdy jsme málem hráli baráž. To nebylo dobré a kvalitu jsme neměli, to je třeba si říct. Ale posílilo se, přivedli se vhodní hráči a sezona skončila úspěchem, když jsme vypadli ve čtvrtfinále až po sedmi zápasech s mistrovským Třincem. Letos by to mohlo být ještě lepší, i když nové kluky neznám a nikdy jsem je neviděl hrát. Věřím, že dobře zapadnou. Měli bychom mít široký kádr a doufám, že se nám budou vyhýbat zranění.

Bude pro případný úspěch důležité setrvání v týmu jednoho z lídrů a čerstvého mistra světa Jáchyma Kondelíka, o jehož případném odchodu se mluví?
Bylo by samozřejmě dobré, kdyby Jáchym zůstal. Na druhou stranu chápu jeho pozici. Pokud dostal takovou nabídku z Pardubic, tak ta se moc neodmítá. Kariéru máte jenom jednu, můžete se za rok zranit a jdete do práce. Tady si může vydělat peníze a bude hrát za mančaft, který bude každý rok bojovat o titul. Bude to mít složitější, protože kvalita je tam větší. Jak říkám, když tady zůstane, budeme rádi a za rok mu popřejeme, aby se mu dařilo a udělal úspěch. Ale chápu ho. Pokud by se jednalo o rozdíl plácnu třicet čtyřicet tisíc, tak si každý řekne, proč tam odchází. Tady jde však o opravdu velké peníze a taková je doba. Každý nemůže hrát hokej do čtyřiceti, jako se to povedlo mně. Jáchym má jinou konstituci postavy než já, může skončit klidně ve dvaatřiceti. Jeho postoji rozumím, a i když bychom mohli přijít o vynikajícího hráče, tak mu přeji, aby uspěl. Je otázka, jestli tady bude. My žádné informace nemáme. Jestli bude tady, nebo půjde do NHL. Něco se vyrojilo a s tím pracujeme. Nikoho jsme se na nic neptali a nikdo nám nic neřekl, takže nevím, jak ta situace kolem něj dopadne. Ale jak už jsem řekl, jeho pohled chápu a myslím, že by ho měli pochopit i ostatní.