Kliknutím zvětšíteSvou první sezonu v KHL jste odehrál v čínském Kunlunu, kde jste začal i uplynulý ročník. Jak to bylo s vaším listopadovým přestupem do Omsku? Byla to především vaše iniciativa?
Když jsem před sezonou podepisoval v Kunlunu novou smlouvu, tak v ní bylo stoprocentní navýšení platu oproti té předcházející. Jenže přišel koronavirus a vedení klubu mi řeklo, že mi výplatu sníží o třetinu. To se mi samozřejmě nelíbilo a přistoupil jsem na to jenom v případě, že mě klub uvolní, pokud o mě bude mít zájem někdo jiný. To mi slíbili. Do Ruska jsme ale před sezonou přiletěli na poslední chvíli, dokonce jsme nestihli několik prvních zápasů a už nebyl čas smlouvu upravovat. Musela by se posílat na vedení soutěže ke schválení a zase bych kvůli tomu přišel o nějaké čtyři další utkání.
Jak jste to vyřešili?
S generálním manažerem jsme se domluvili jen na dobré slovo, že smlouva zůstane stejná, abych mohl hned chytat, ale budou mi posílat o třetinu menší plat. A kdyby po mě někdo chtěl sáhnout, tak mě pustí.
Váš přestup do Omsku se ale přesto nerodil zrovna lehce.
To je pravda. V úvodu sezony se nám moc nedařilo a přišla nabídka z Omsku. Jenže v tom momentu odešel ze zdravotních důvodů generální manažer Kunlunu a přišel nový, který o naší dohodě nevěděl. Já jsem ale do Omsku chtěl jít, protože to pro mě byla velká šance. To byl také jeden z důvodů, proč jsem do Kunlunu šel. Abych se mohl ukázat a zabojovat o lepší angažmá. On mi ale sdělil, že mě nepustí. Já jsem však měl pořád platnou původní smlouvu na stoprocentní plat a řekl jsem mu, že v tom případě nepřistupuji na snížení platu. To na něj byla jediná páka.
Jak nový manažer Kunlunu zareagoval?
Řekl mi, že na to nemají peníze. Odpověděl jsem mu, tak ať mě tedy pustí. Byli jsme v patové situaci. Kunlun za mě chtěl dost peněz a už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že tedy v klubu zůstanu, ale budu chtít původní peníze v plné výši dle smlouvy. Nakonec jsem svolení k odchodu přece jen dostal a druhý den už jsem jel čtyřicet minut do Balašichy, kde měl Avangard v minulé sezoně své domácí prostředí.
Omsk měl v té době dva velice kvalitní gólmany Bobkova s Garipovem. Proč si vás brali jako dalšího?
Nevím, proč tomu tak bylo. V ten moment byli oba v první pětce statistik celé KHL. Neznám pozadí, které Omsk vedlo k tomu kroku. Garipov prý po jednom inkasovaném gólu rozmlátil hokejku o branku. Mohla je naštvat i taková maličkost. Po tom jsem se ale nepídil a ani mě to nezajímalo. Přišel jsem tam s tím, abych se ukázal na tréninku a potom i v zápase. Ale tušil jsem, že si nás tam nenechají všechny tři.
Chvíli vám trvalo, než jste se v zápasech začal častěji dostávat do branky?
Hned, jak jsem přišel, tak jsem dostal zápas proti Soči, který jsme 3:2 vyhráli. Tam jsem si okusil, jaké to je hrát za úplně jiným týmem. V Kunlunu jsem míval padesát až šedesát zákroků v každém utkání. Najednou na mě šlo jenom šestnáct střel. To bylo něco úplně jiného. Pak jsem chytal ještě jedno utkání a následně jsem dostal důvěru proti největšímu rivalovi Omsku Kazani. Byl to slavnostní výroční zápas, který přesunuli do velké arény Dynama Moskva a už na něj po rozvolnění opatření mohla přijít spousta diváků. Přišlo mi, že si mě chtějí v klubu otestovat proti silnému soupeři a ještě pod tlakem celého toho ceremoniálu i diváků.
Cítil jste tlak i ze strany příznivců Avangardu?
Ano. Fanouškům se totiž můj přestup moc nelíbil, protože měli Garipova rádi. Ale vyhráli jsme 3:0 a považoval jsem to za strašně důležitý moment. Ukázal jsem, že pod tlakem umím chytat. S Kazaní jsme pak hráli za čtyři dny ještě jednou a znovu jsme vyhráli 2:0. Začal jsem si na tohoto soupeře věřit a v play off jsem za to byl rád. Už v Kunlunu platilo, že se mi dobře chytalo proti Magnitogorsku a právě Kazani. V play off jsme s oběma hráli a říkal jsem si, že by to mohlo být dobré.
V prvním kole play off jste měli Jekatěrinburg, kde chytá váš bývalý parťák z Budějovic Jakub Kovář.
Tuhle sérii ale odchytal Bobkov. Proto vždycky zdůrazňuji, že kdyby nebylo jeho, tak jsme se o titulu vůbec nemuseli bavit, protože první kolo odchytal velice dobře. Nesmí se na něj zapomenout, i když potom už veškerá pozornost šla na mě.
S Jakubem Kovářem jste stačili něco prohodit?
Jenom jednou jsme si napsali před play off. Ptal jsem se ho, jestli bude chytat. Naši manažeři z klubu totiž zjistili, že má něco s kolenem. Napsal, že chytat bude, ale byl překvapený, že o tom víme. To bylo jediné. Pak už jsem mu nepsal. Z vlastní zkušenosti vím, že nemám moc rád nějakou komunikaci během play off. Teď se slovo bublina používá hodně, ale já jsem ji vždycky míval už dávno předtím.
Co rozhodlo, že vás trenéři nasadili v dalších kolech play off místo Bobkova?
První čtvrtfinálový zápas v Magnitogorsku jsme prohráli 2:5. Nemyslím si, že by za pět inkasovaných gólů nějak extrémně mohl. Asi ne. Trenér Bob Hartley to ale tak vycítil. Měl jsem to podobné. V sezoně jsem odchytal deset zápasů v kuse, pak jsem tři prohrál, a i když jsem se v nich cítil dobře a nemyslím si, že by to byly výkonnostní výbuchy, tak se udělala změna a do branky šel Bobkov. Chytil svou šanci za pačesy a odehrál dalších dvanáct utkání. Pak se prohrálo, vrátil jsem se do branky a zvítězili jsme v Novosibirsku 2:0. Věřil jsem, že přišel můj čas, ale dali tam zase Bobkova, protože měli vizi, že play off začne on.
Poté, kdy jste od druhého čtvrtfinále Bobkova nahradil, jste odchytal celý zbytek play off bez střídání?
Střídání bylo jedno v Magnitogorsku ve čtvrtém utkání, kde jsme bouchli 1:7. Po druhé třetině mě po čtvrtém gólu trenér vystřídal, abych si odpočinul, že je utkání stejně ztracené, tak abych si orazil a nedělal si z toho hlavu. Abych se připravil, že další zápas budu zase chytat. To mi řekl hned po druhé třetině. Bobkov pak dostal ještě další tři góly a byla to až ostuda. Ale bylo důležité, že jsme takovou facku dostali. Pak už jsme věděli, že se něco takového nesmí stát.
V play off jste měl báječnou úspěšnost zákroků přes pětadevadesát procent. Cítil jste životní formu?
Přišlo mi to, že jsem asi psychicky vyzrál. Po celé play off jsem byl pozitivní a neztrácel jsem hlavu, ani když jsme prohrávali 1:3 v sedmém zápase. Říkal jsem si, že je to jenom hokej a jsou důležitější věci. Také mi pomohlo, že když jsem během základní části měsíc v kuse nechytal, tak jsem s naším trenérem gólmanů trénoval jako ještě nikdy. Fyzicky jsem byl absolutně připravený, což byl také jeden z důvodů, proč mi play off tak vyšlo. Když můžete fyzicky, tak řešíte jenom psychiku. Pokud byste měl k tlaku samotného zápasu ještě řešit v hlavě, že vás bolí nohy a nemůžete fyzicky, tak jsou to další faktory, které odvádějí pozornost od chytání. Řešil jsem jenom, kdo je na ledě, kdo zrovna střídal a jaký je tam střelec. Hlavou jsem byl pořád v utkání.
Hodně chválíte trenéra gólmanů Sergeje Zvjagina. Čím je tak výjimečný?
Každý trenér gólmanů mi něco přinesl. Táta mi dal začátky a nemohu zapomenout ani na Jardu Kameše v Třinci, který si mě piplal. Přišel jsem tam jako nepopsaný kus papíru a on ze mě udělal brankáře. Potom jsem v Omsku potkal Sergeje Zvjagina, jenž mi úplně otevřel novou dimenzi v trénování. Co se týká fyzičky i toho, že gólmanské tréninky se dělaly speciálně na jednotlivé soupeře, protože každý je svým způsobem specifický.
V jiných týmech tohle není obvyklé?
Nikde jinde jsem to nezažil. Všude se jel nějaký mustr a bylo to tak nějak pořád to samé. V Omsku jsou gólmanské tréninky chystány přímo na míru soupeři. Na takhle profesionální úrovni jsem to nikde nezažil. A to jsem byl v Třinci, na který nedám dopustit. To je špička v extralize. Ale trenéři jako Bob Hartley nebo Sergej Zvjagin, ti hokej milují a žijí jím. Curt Fraser v Kunlunu a teď Bob Hartley, to jsou dva nejlepší trenéři, pod kterými jsem kdy hrál. Mužstvo vždycky hrálo pro ně, protože jim věřilo, a ne, že by se jich bálo. Neustále nás nabádali, abychom něco zkoušeli. Nikdo se nebál udělat chybu. Když jsme vedli, tak neexistovalo, abychom začali bránit. To by prý byla naše smrt. Nejlepší obrana je být v útočném pásmu.
Máte extraligový titul z Třince. Primát v KHL je ale pro vás přece jen výš? Je to životní úspěch?
Můj největší úspěch je můj syn (úsměv). Po sportovní stránce ale ano. KHL je druhá nejlepší liga světa. Kdo sledoval souběžně finále extraligy i KHL, tak říkal, že rozdíl je opravdu velký. Rychlost hokeje je v Rusku úplně jinde. Chodí tam nejlepší hráči z Evropy a na kvalitě hry je to vidět. Gagarinův pohár tak logicky stavím nad ten Masarykův z extraligy.
Omsk vám nabídl dvouletou smlouvu. To asi také potěší, že máte jistotu na nejbližší období a navíc na skutečně dobré adrese.
Ono je to relativní. Garipov si přede mnou v Omsku také myslel, že má jistotu… Beru to s velkou úctou k tomu, že se podařilo smlouvu podepsat, ale neberu to jako něco zaručeného, že dostanu něco zadarmo. Jakmile přestanu podávat kvalitní výkony, tak se na mé místo bude tlačit spousta gólmanů z celého světa, kteří by chtěli hrát právě na této adrese nejlepšího klubu v Evropě.
Měl jste vůbec chuť po skončení tak náročné sezony v Rusku ještě si ji prodloužit v národním týmu?
Určitě. To byla jedna z věcí, která mě hnala, když jsem nechytal. Abych byl připravený, až dostanu šanci v nároďáku. Nakonec jsem to zúročil už v play off v Omsku. Byl jsem rád, že postupujeme pořád dál. Domů se mi moc nechtělo, protože tady bylo všechno zavřené, ale v Rusku naopak všechno otevřené. Byl jsem rád, že jsme postoupili až do finále a mohl jsem tam být tak dlouho.
Tušíte, jaká bude vaše role v národním týmu?
Už to není jako dřív, aby vám někdo řekl, jestli budete jednička, dvojka nebo trojka. Důležité bude, jak se mi podaří České hokejové hry a potom budu čekat, jak dopadne nominace. Přeji si dostat se na mistrovství světa a odchytat tam co nejvíce zápasů. Těším se na to. Hlavu mám nastavenou tak, že skončila jenom jedna část sezony. Teď začíná druhá, kterou je národní tým.
Váš otec je trenérem gólmanů v Českých Budějovicích. Sledoval jste, jak se vede Motoru jako nováčkovi v extralize?
Musím přiznat, že jsem to moc nesledoval. S tátou jsem se o tom bavil, ale sám jsem měl hokeje tolik, že jiný tým už jsem sledovat nestíhal. Ani Třinec, kde jsem dlouho hrál. Až v play off jsem koukal na onlajny a byl jsem v kontaktu s Vladem Draveckým. Před každým utkáním jsme si přáli, aby to dobře dopadlo. Vždycky, když vyhrál Třinec, tak my jsme potom zvítězili taky. A opačně. Série byly podobné a až jsem si říkal, že Třinec nám vždycky napovídá, jak skončí náš další zápas (úsměv).
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
