U čtyř dubů, tří vrb, pod zelenou střechou – kapitola 1.

Tam, kde rostou čtyři statné duby, za rybníčkem, malým jako dlaň, stojí stará vrba a za ní chaloupka – chaloupečka. Není obyčejná, je celá zelená, jak se po ní plazí divoký břečťan popínavý, kolem rostou vysoké slunečnice, keře růží a hodně dalších krásných kytiček. Je tak maličká, že si jí nikdo na první pohled ani nevšimne. A v té chaloupce bydlí víla Květinka se skřítkem Tydlifonem. Květinka se stará o kytičky a v zimě, když celou zemi pokryje sníh, pěstuje léčivé bylinky. Skřítek Tydlifon chodí každý den do blízkého dolu hlídat horníky a taky je hodně šikovný a všecko, všecičko umí opravit.

Jednou, bylo to na jaře, tedy v době, kdy měla Květinka nejvíce práce, přinesl Tydlifon domů veliký list zabalený v mokrém hadříku, tak tak, že ho unesl.
„Květinko, Květinko,“ volal už zdaleka, „přinesl jsem ti novou kytičku, jmenuje se Šprýmovník.“
„Šprýmovník? Tydlifonku, nespletl jsi to? Taková kytička přece vůbec není,“ řekla Květinka a běžela se podívat do svého velikánského herbáře, který měla ještě po své tetičce Heřmance. Listovala, listovala, ale nic, co by se podobalo velikému zelenému listu, nenašla.
A tak se raději zeptala: „Ty, Tydlifonku, a jak jsi vlastně k tomu Šprýmovníku přišel?“

Jehla a nit

Mezitím nachystala Tydlifonkovi misku plnou pampeliškové polévky s šafránovým kapáním, list Šprýmovníku zasadila do starého kbelíku na vodu, který už byl stejně trochu děravý, a posadila se ke stolu k Tydlifonovi. Skřítek si u jídla způsobně sundal čepičku, zpod které mu vykukovaly neposedné rezavé kudrnaté vlásky, poděkoval za dobrou polívčičku a začal vyprávět.„No, dneska na šachtě říká Ferda Juzkovi: ‚Ty Juzek, až vyfaramy, tuž mi řekni, ať něpřepumnim, mum tum kytke, až ti z tego stara uvaři čaj, tuž už tyn šnuptycheľ něbeděš potřebovať.‘ No a Juzek začal brečet, víš, Květinko.“

Jenže Květinka mlčela, jen se zatvářila přísně, protože tušila nějakou nezbednost. Tydlifonkovi teda nezbylo než pokračovat.
„Nu, a tak jsem vlezl Juzkovi do kapsy ve fáračkách, a jak byl ve sprše, tak jsem počkal na Ferdu, až si z háku stáhne šaty, a jak se nedíval, tak jsem mu jeden lístek té zázračné kytičky sebral, víš? Pro tebe Květinko, ať máš radost a taky, když to je ten Šprýmovník, tak s ním může být legrace.“
„Tydlifone,“ řekla mu Květinka přísně, „víš, že krást se nemá, ale děkuju.“
Tydlifonek šel na kus řeči za vodníkem Vrbičkou a Květinka si znovu sedla ke svému herbáři. Mezitím lísteček zapustil kořínky a za pár dní se v kbelíku zelenala docela velká, krásná květina.

Tydlifonek si sedl ke kytičce a povídá jí: „Tak hele, Šprýmovníku, už jsi dost velký, a tak bys mohl udělat nějakou legraci,“ a nenápadně, tak aby to Květinka neviděla, utrhl jeden lístek, schoval ho pod čepičku a spěchal k Vrbičkovi.

Symbol vývoje = had

Vrbička už zatápěl v kamnech a trochu se zlobil, že voda je ještě moc studená, že sluníčko pořádně nehřeje a že dostal obrovskou rýmu a na potvrzení svých slov kýchnul tak, že i nejstarší sumec se probudil a vyděšeně pozoroval, co že se to v jejich jinak klidném rybníčku děje. Společně pak vypustili na svobodu duši utopené hokyně, která se vloni v rybníčku utopila a v krásném hrnečku s pokličkou, co po ní zbyl, pak uvařili puškvorcový čaj s lístkem Šprýmovníku.

A jak si tak v tom mokrém království popíjeli ten dobrý čaj, tak najednou Vrbička povídá: „Jé, mně se tak nějak ulevilo, podívej, Tydlíku, už mě vůbec netrápí žádná rýma.“

Tydlík však přišel domů smutný, protože Šprýmovník žádnou legraci neudělal. Sedl si na lavičku před domeček a už už chtěl plakat, když si k němu přisedla Květinka se svým herbářem. Pohladila Tydlíka po hlavičce a řekla mu: „Tydlíčku, ta kytička, kterou jsi sebral Ferdovi a Juzkovi, se jmenuje Rýmovník a léčí rýmu.“

„Ahá, tak proto Vrbička přestal smrkat,“ pomyslil si Tydlík, ale nahlas to nepověděl. Květinka by se zlobila, že lísteček tajně utrhnul. A tak tam spolu seděli, ale než zapadlo sluníčko, už leželi ve svých postýlkách.