Galerie: Homo sapiens

Domácnosti v těchto dobách byly složeny z lidí žijících a pracujících společně, nespojovaly je genetické vazby ale společné zájmy a cíl. Çatal Höyük je zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO. Sídlo je považované za jedno z prvních prehistorických měst na světě a je o tisíc let mladší než Asikli Höyük. Lidé v něm žili od roku 7100 do roku 5950 před naším letopočtem. Asikli Höyük byla ještě spíše osada, která se nacházela v Kappadokii ve východní části střední Anatolie. První lidé se zde usadili asi před 10,5 tisíci lety a založili tu jedno z nejstarších sídel tzv. protokeramického období.
Ve starších malých neolitických sídlech, tzn. kolem deseti tisíc let starých, byly vztahy ještě založeny na pokrevním příbuzenství, jak dokázaly předchozí genetické testy. O jeden a půl tisíce let později už jen na biologických vztazích komunity založeny nebyly. Na jednu stranu se sice s postupem času u neolitických skupin rozvolňovaly rodinné vazby, na stranu druhou ale již nedocházelo tak často k incestům. Genetický výzkum v Turecku mimo jiné ukázal, že během pohřbívání v raně neolitických lokalitách – tedy před touto změnou například v Asikli Höyük - byly dospělé ženy často pohřbeny poblíž svých sourozenců.  Na pozdních neolitických a bronzových hřbitovech to už byly genetické cizinky. Svého manžela tedy už nutně nacházely v nových sociálních skupinách, v nich pak rodily děti a v nich obvykle strávily zbytek života. Výzkum genomů prastarých obyvatel Turecka byl zajímavý i z jiného důvodu. DNA pro výzkum bylo získané především z pohřbených dětí a kojenců. A právě od nich vědci přišli na pravděpodobné nerodinné struktury v těchto komunitách.