Osobnost Deníku
Přečíst článek >

V Hradci Králové v letech 1976 až 1988 hájil branku Votroků a odchytal zde za 12 sezón 260 mistrovských utkání a stal se rekordmanem v počtu mistrovských zápasů odchytaných za Hradec v jeho celé historii. V československé lize nastoupil v dresu Spartaku Hradec Králové ve dvou sezónách 1980-81 odchytal 28 zápasů a v sezóně 1987-88 odchytal pět utkání, celkem tedy 33 utkání: "Bylo důležité zůstat zdravý, bez větších zranění a pochopitelně, že mne to sem tam správně trefovalo ". Po zveřejnění výsledků podotkl, že ho překvapily, a že se uvidí, zda-li je někdo vůbec kdy překoná.

V aktivní kariéře pokračoval v nižších soutěžích za TJ Náchod, Jiskru Jaroměř a Smiřice. Na podzim 1981 (po jediném vážnějším zranění) udělal zkoušky a začal působit jako rozhodčí v soutěžích Okresního fotbalového svazu Hradec Králové, Krajského fotbalového svazu Královéhradecka i Českomoravského fotbalového svazu. Rovněž byl členem Komise rozhodčích OFS Hradec Králové.

CO MI DAL SPORT A JAK SE TO PROJEVILO V DALŠÍM ŽIVOTĚ

Jaké byly vaše sportovní začátky? Jak jste se dostal k fotbalu a na co rád vzpomínáte?

Zpočátku spíše Sokol, atletika a basketbal. Z nichž jsem získal potřebnou všeobecnou průpravu, kterou pak uplatnil ve fotbale. Nezapomenutelné jsou zápasy mezi Marťákovci a Kučerovci, kde jako Marťákovci jsme si s nimi vždy poradili. Následoval brankářský dril s Endy Kašparem (např. v létě u Pytláku, kde se vedle ostatní koupali,… v zimě běhy s Honzou Pavlíčkem). Později jsem přešel do A-týmu k panu Kučerovi, s tím spojeno mazáctví Pavla Kolína a Míry Veverky v kabině, lidský přístup Karla "Jalůvky" Neufuse i Petra Kopfsteina, s nímž jsem v létě před sezónou pobíhal po okolí Milevska. Nemohu nevzpomenout na "Jácu" Jaroslava Loskota, Standu Fraňka, J. Vavrocha i Pavla Mužíka. Omlouvám se ostatním, které jsem nyní nejmenoval. Brankářské vzory Gordon Banks, Lev Jašin.

Zamyslete se nad svým vojenským působením v Dukle. Jaké to bylo?

Vojnu jsem nastoupil do Tábora na výběr a odtud si mne vojenským gazíkem i s Lubošem Rejdou (ten pak pokračoval do Tachova) odvezli přímo na Duklu Praha. Po absolvování měsíčního přijímače jsme chodili trénovat na rozestavěnou Julisku a zapojili se do tréninků i s áčkem (na nich si mohl zachytat proti Nehodovi, Gajdůškovi, Geletovi a jeho trestňákům i ostatním hráčům - bylo to jako při mistráku). Snažil jsem se nejvíce pochytit od Ivo Viktora. V tu dobu "A" trénoval pan Josef Masopust a nás v "B" pan Pavlis a s p. Brumovským.

V letech 1974-75 jste chytal ligu v Dukle Praha. Co Vás pak vedlo odchodu? Přece jenom v dalších sezónách obsadila Dukla 1., 2. a znovu 1. místo. Nemrzelo Vás to?

Jak jsem předeslal, já vlastně chytal po příchodu za B-tým. Byla neskutečná konkurence na post brankáře. Ten byl v A-týmu jasně obsazen brankáři Viktorem a Netoličkou (oba reprezentanti). Za áčko jsem odchytal pouze zápasy zimního turnaje Tatry Smíchov a pak jeden na zájezdu do NSR. Jarní část v B–týmu nechávali hlavně chytat Netoličku. Samozřejmě bych tam rád i druhý rok byl. Většinou zůstávali jenom ti, kteří to měli podepsat. Přesto to u mne vypadalo, že ano, protože jsem vedl v přijímači nováčky - např. Jana Fialu. Nakonec mne poslali do VTJ Tábor.

Po dukelské anabázi jste tedy zamířil do VTJ Tábor.

Druhou část vojny jsem absolvoval ve VTJ Tábor za trenéra Cermana. Podzim jsem chytal pravidelně, na jaře už dával trenér přednost hráčům z Baníku Ostrava a já chodil chytat za Béčko divizi. Zahrál jsem si např. se Sloupem, Šourkem či P. Němcem a dál s Vdovjakem, který přišel se mnou společně z Dukly Praha. Nejvíce jsem kamarádil s Gustou Antalíkem z Prievidze.

Velkou část svého fotbalového života jste pak prožil v Hradci Králové. Byla to jistě vaše nejúspěšnější štace?

Funkcionáři Hradce Králové přijeli do Tábora za Cermanem pro hráče do pole a nakonec získali mne.

Přišel jsem do klubu s velkou historií, ale i skromných podmínek. První podzimní sezóna byla excelentní. Sice jsme prohráli doma na úvod s Opavou, pak to však začalo šlapat a po podzimu jsme měli 25 z 30 možných bodů a jasné vedení. V tu dobu se mi ozvala Sparta. Přijela na jednání. Já v rámci euforie a spokojenosti jim sdělil, že chci nyní zůstat v HK a pomoci klubu k postupu. Tenkrát to bylo hodně odvážné odmítnout takový velkoklub. S odstupem let musím konstatovat, že jsem udělal dobře. Nakonec jsme nepostoupili a vrchol mé kariéry přišel v roce 80, kdy jsme po baráži s Teplicemi, doma 1:0 a u nich 1:1, vybojovali postup do nejvyšší soutěže. Teplice byly jasným favoritem a po prohraném zápase u nás nám dávaly najevo, že odvetu jasně zvládnou. Po vyrovnání na 1:1 v 82. minutě jsme závěrečný nápor přečkali i mým přičiněním, takže jim to nevyšlo. Byl to pro ně šok a svým způsobem i pro vedení HK.

Byli jsme bráni jako outsideři, nejen kádrem ale i vybavením. Nakonec jsme se rozkoukali a o sestupu rozhodly až vzájemné zápasy s B. Bystricí. Na ten rok se dobře vzpomíná. Porazili jsme doma jasně Slávii Praha, Baník Ostrava a venku Inter Bratislava. Vyšel mi zejména zápas v B. Bystrici. Na jaře vzdorovali v Trnavě a na Slovanu, doma pak remíza se Spartou, porazili Duklu i Nitru atd.

Po sestupu přišel pád až do národní fotbalové ligy. Ke všemu jsem si rozdrtil, v pohárovém zápase v Olomouci, kloub na prostředníku ruky a přes půl roku nechytal. Postupem času se vše obrátilo k lepšímu opětovným návratem do první celostátní ligy v sezoně 1987-88. Tu sezonu jsem odchytal jen pět mistrovských zápasů. Pro mne byl mimořádný zápas na Bohemce – vyhráli jsme 1:0.

Během mého působení prošlo klubem mnoho spoluhráčů. Staří psi V.Kuchař, Finger, Hůlka. Zažil jsem i vyhlášené střelce Merkla, R. Veverku i J. Hanáka či M. Mejtského. A pak mlaďáky L. Kubíka, V. Němečka, M. Frýdu a P. Černého. Přidám R. Macháčka, V. Kotála a hlavně Vladimíra Mráze, s kterým jsem nejvíce kamarádil.

Dovolím si ještě jednu poznámku. Letos je to 60 let, co získal HK titul Mistra ligy. A když nás trénoval pan Krejčí, měl jsem tu čest jezdit se Starou gardou. Mohl si zahrát s pány Hledíkem, Pičmanem, Krejčím, Tauchenem, Zikánem i Edou Schmidtem a dalšími. O to více mrzí, že za tolik let nebylo vedení města schopno vybudovat důstojný stánek.

Hradec Králové byl vyhlášen vždy gólmany - Jindra, Matys, V. Oplt - a podařilo se mi k nim přiřadit.

Závěrem mohu označit své působení v tomto oddílu jako docela slušné, stvrzené i tím, že jsem byl celých 12 let v A-mužstvu.

A jaká byla další Vaše fotbalová kariéra a kde jste ji zakončil?

Odešel jsem do Náchoda, kde se hrála divize. Hned jsme postoupili do III. ligy a bojovali s Benešovem do posledního kola o postup. Pak do Jaroměře, kde se z I.A. třídy okamžitě povedl postup a nakonec Smiřice OP a opětovně do I.B.

Vaši nejdůležitější trenéři? Proč a co vám dali pro Váš fotbalový růst?

V Milevsku to byli Enda Kašpar a pan Kučera, v Dukle pan Pavlis jako bývalý brankář. V HK první trenér Láďa Moník, pan Krejčí a pan Dušan Uhrin. Každý z uvedených trenérů dal něco jiného a podnětného. Od zanícení i něco dokázat až po způsob chytání, taktické myšlení a řešení herních situací.

Máte nějakou úsměvnou a naopak smutnou historku z fotbalové činnosti?

Na smutné se zapomíná. Připomenu určitě ten sestup v roce 81 a nepostavení stadionu. A veselé? Ve všech měl prsty sekretář Marek Ježek. Třeba v Porubě už mělo pomalu začít v 10,15 utkání a on s průkazy nikde a nemohli ho probudit. A druhý obdobný s průkazy - hráli jsme v Bohumíně a ráno zjistili, že je zapomněl v HK, takže jeden taxík z HK do Olomouce a proti z Bohumína do Olomouce. Obé se stihlo.

A poslední při rozdělování volňásků vešel do kabiny a podotkl: „Hele, dnes nemáte šanci, přijedou z Milevska.“

Po skončení fotbalové kariéry jste působil jako rozhodčí. V jakých soutěžích? Kolik jste udělil červených karet a jak se k vám chovalo obecenstvo?

S pískáním jsem začal během fotbalu po zranění prstu. Žádnou statistiku jsem si nevedl, natož nevím, kolik jsem jich udělil. Obecně platí, že diváci jsou skoro vždy nespokojeni a chodí na pivko a vyventilovat se.

Jako bývalý rozhodčí, jak byste hodnotil současnou úroveň našich sudí?

Sleduji spíše zahraniční ligy. Všude se dělají chyby, i když si myslím, že naši se začali hodně schovávat za video.

Působil jste také jako trenér?

Přes 20 let jsem ve Spartaku HK trénoval brankáře. Nejprve dospělé a později ty nejmenší, s nimiž byly největší radosti i starosti. Prostě to chtělo trpělivost.

Život však není jenom fotbal. Jaký byl ten váš civilní?

Jako rodilý Milevšťák jsem absolvoval místní základku a následně strojárnu v Písku. Pak jsem byl až do důchodu v ZVU HK v oddělení, kde stanovoval ceny investičních celků i jednotlivých aparátů pro cukrovary a pivovary. Sportu jsem obětoval hodně, takže to odneslo manželství. Mám dceru, která hrávala do dorostu basket, a syn od žáků působil také v brance a pak po dvacítce přestal kvůli zaměstnání. Doplňují to vnučky 6 a 14 let (aerobik) a vnouček 10 let hraje za žáky Mountfieldu HK hokej.

Pocházíte z Milevska. Jak často Vás můžeme vidět v tomto městě?

Zůstala zde jenom sestra Věra. Dříve jsem jezdil tak dvakrát do roka, ale poslední dobou jezdíme jednou za rok s přítelkyní, která chce poznávat krásy Milevska a okolí. Přesto si s klukama najdu čas trochu pokecat. Předloni jsem se po 40-ti letech potkal s Petrem Kopfsteinem - fantazie. A minulé léto to ještě vylepšilo setkání s Karlem Neufusem. Letos bychom se chtěli objevit na podzim na oslavách výročí založení klubu.

Autor: Josef Fuka