A proč se křtilo právě ve Vimperku? Oba autoři mají přímou vazbu na jih Čech a vlastně i na Šumavu. Václav Hanzlík, mimo jiné i bývalý spolupracovník Prachatického deníku, bydlí ve Vacově, Ondřej Zlámal, dlouholetý tiskový mluvčí fotbalového klubu SK Slavia Praha, pak má vazby na Číčenice. A jazykovým editorem byl Roman Hajník, učitel Václava Hanzlíka. A jelikož mají všichni vazbu na Šumavu, tiskla se kniha právě ve Vimperku.

„Na úvodní křest do Fan clubu v Edenu přišlo šedesát lidí, tady vás není o nic méně, takže můžeme být spokojeni, že jsme se rozhodli i pro Šumavský křest,“ poděkoval přítomným Václav Hanzlík.

A přítomní si opravdu přišli na své. Ondřej Zlámal se ukázal jako nevyčerpatelná studnice všelijakých příběhů z fotbalového prostředí, Václav Hanzlík hlavně hovořil o tom, jak kniha vznikala. Došlo samozřejmě jak na slavné zápasy, kdy Slávia postoupila přes Ajax Amsterodam, i na ty méně slavné, když dostala na Arsenalu v Londýně sedm branek. Ze zákulisí kabiny a historky s trenérem Karlem Jarolímem sypali z rukávu zase hráči David Kalivoda a Ladislav Volešák. Vše se točilo hlavně kolem ligových titulů a působení v Lize mistrů.

„Když jsme na Arsenalu prohrávali po necelé půlhodině 0:4, přemýšlel jsem, zda mají na tabuli i políčka na dvouciferný výsledek. Naštěstí to bylo nakonec jen sedm,“ vzpomínal na nejkrutější porážku v Lize mistrů Ondřej Zlámal a pokračoval: „Ta sedmička mě pak provázela ještě dál. V Londýně mě hrozně rozbolel zub. Nějak jsem to zkrátka vydržel, a když jsme přiletěli domů, tak jsem hned ráno běžel k zubařce. Prohlédla mi zuby a říká s milým úsměvem, tak je to sedmička. Já myslel že z toho křesla vyletím a vyjel jsem na ní, co mají všichni s tou sedmičkou, vždyť já na tom hřišti nebyl. Chudák, fotbalu vůbec nerozuměla, netušila, že jsme den předtím dostali sedmičku, a já ji takhle sjel.“

„Trenér Jarolím byl pedant na životosprávu. Když jsme byli v lepších hotelích, tak byl po jídle ještě sladký zákusek, palačinka či něco podobného. A jeho slavným výrokem bylo, že když to tady dávají na stůl, tak to neznamená, že to budeme jíst,“ vzpomněl na trenéra Jarolíma David Kalivoda a pokračoval: „Pečivo nebylo také moc v kurzu a zvláště to bílé. Na večeře jsme chodili tradičně v dlouhých volných rukávech. Přeci jenom se tam nějaká ta houska schovala. Navíc já miluju sladké, takže jsem si na pokoji třeba něco dal. Trenér však po večerech sem tam chodil po pokojích s hráči něco probrat, no a já zapomněl to sladké na stole. Další zážitek jsem měl ze soustředění v Emirátech. Na letišti procházím bezpečnostním rámem, v baťůžku jen velkou sklenici nutelly a jako na potvoru mě vrátili a já musel všechno dát na pás. A Karel Jarolím ob jednoho člověka za mnou. Krve by se ve mne nedořezal, ale naštěstí tu sklenici s nutellou neviděl.“

Křest knihy byl zkrátka povedeným večerem plným úsměvných historek. A jelikož jich řada v této knize není, slíbil Václav Hanzlík, že se pokusí dát s Ondřejem Zlámalem dohromady další díl.