Pavle, jak se to stane, že se český rozhodčí dostane do víru dění na světovém šampionátu, a to dokonce na druhém konci zeměkoule v Argentině?

Když to řeknu sportovní terminologií, měl jsem jednoho soupeře v boji o místo do Argentiny. On nabídl svazu to, že poletí na vlastní náklady. Nezbývalo mi nic jiného, než sehnat padesát tisíc. Tady patří dík Luboši Vlnatému, který, i když neměl jistotu, zda peníze seženu, vyvolal na svazu hlasování o konečné nominaci rozhodčího na šampionát.To dopadlo 5:4 v můj prospěch. To bylo ve čtvrtek a do pondělka, kdy se odlétalo, jsem musel sehnat peníze na pokrytí nákladů. Nedlouho předtím jsme s manželkou koupili auto, takže z rodinných úspor nezbylo nic. Oslovil jsem několik firem, kde jsem věřil v pomoc, ale odezva prakticky žádná. Naštěstí má člověk kamarády z velkého fotbalu a pomohli mi výrazně funkcionáři Lažiště Zdeněk Harant a Vašek Princ, který mi přivezl peníze až do Prahy. Z rozhodcovským vybavením mi pomohl spoluhráč z Lažiště Roman Kahuda. Před odjezdemmi s vyřizováním věcí pomohl i Jirka Bízek z Netolic. Nic tedy nebránilo cestě do Argentiny.

Co pro rozhodčího znamená účast na takové soutěži?

Samozřejmě jako je snem všech fotbalistů se nejprve dostat do ligy a pak případně do reprezentace, tak je to stejné u rozhodčích. Když jsem se dostal do ligy, přál jsem si pískat na Evropě. To se mi splnilo a pískal jsem finále mistrovství Evropy. Největším snem pak bylo se dostat na mistrovství světa a ten se mi nyní vyplnil.

Kolik vás v Argentině pískalo?

Bylo tam šestnáct sudích, z toho dva z Evropy. Já měl štěstí, že jsem měl dobré reference z posledního evropského šampionátu. Jinak to ale není jednoduché. Aby mohl člověk pískat na mistrovství světa, musí ovládat dva světové jazyky. V Jižní Americe je ale první španělština a pak dlouho nic. Tu já neumím, přesto jsem se dostal dost daleko a pískal semifinále.

Do republiky se dostaly informace, že vám přichystali v Buenos Aires přivítání čeští emigranti.

To je pravda. V Buenos Aires existuje Český dům, ale je na jiné bázi než třeba v Moskvě. Je to v režii potomků českých přistěhovalců, kteří nám zajistili hotel, splnili nám první poslední. Zážitek to byl i pro ně, když se snažili hovořit česky, a to se nikdo nenarodil v Čechách. Dokonce přijeli na jeden zápas do Mendozy fandit našim klukům. Ještě větší zážitek byl v Mendoze, kdy při hymně před zápasem s Peru zpíval jeden z fanoušků českou hymnu, kterou si sám sehnal. Byl to opět jeden z přistěhovalců. Já při tom osobně nebyl, pískal jsem jinde, ale pro kluky to byl zážitek.

Co po rozhodcovské stránce. přece jenom v Jižní Americe je jiná mentalita.

Vrátím se ještě trochu zpět. Do Argentiny jsem sice letěl jako rozhodčí schválený naším svazem, ale světová unie mě nemusela akceptovat. Víceméně jsem měl dělat časomíru a podobně. Nakonec mi i díky dobrým referencím z evropského šampionátu dali pískat jeden z těžkých zápasů ve skupině. Pískal jsem s Rusem, který tam udělal závažnou chybu a na šampionátu skončil. Mě to také moc nepomohlo, ale pískal jsem dál a dostal Chile proti Katalánsku, které reprezentovalo Španěly. Zápas to byl dost těžký a vyrovnaný, ale s kolegou jsme ho zvládli. Direktoriát ocenil i to, že jsme se v závěru nebáli pískat vše, co na hřišti bylo. Necelé dvě minuty před koncem to bylo 5:5 a skončilo to 7:7. Pískli jsme penaltu a čtyři devítky a ukázali, že se ze zápasu neroztřeseme.

U jihoamerických týmů asi jde hlavně o to, zjednat si rychle respekt.

Ještě jednou jsem pískal Chile, a to s Argentinou a neměl jsem s Chilany problém, i když jsem předtím proti nim pískl patnáct vteřin před koncem devítku. Protože byly k dispozici záznamy z několika kamer, prohrédli si je a jejich trenér pak za mnou přišel a řekl O.K., bylo to dobře. Aby toho nebylo dost, dostal jsem ve čtvrtfinále zápas Argentina – Equador. Oficiální zdroje říkaly, že bylo v hale čtyři a půl tisíce diváků. Neposoudím, o kolik jich tam bylo více, ale byl to pořádný rachot. Možná trochu naštěstí pro mě Equador vydržel do stavu 4:2, pak už to bylo jasné a domácí vyhráli 10:2. Ale nic jednoduchého to nebylo, čtvrt hodiny to bylo nesmírně vyrovnané a člověk se musel mít hodně na pozoru, aby neudělal chybu.

V semifinále jsi řídil utkání přemožitelů naší reprezentace Peru proti Paraquayi. Opět dvě jihoamerická mužstva.

Vydařily se mi zápasy ve skupině i ve čtvrtfinále a i pro mne to bylo stejné jako pro mužstva, postupoval jsem dál. Opět vynikající atmosféra. Dostat se pískat do semifinále byla velká pocta, zvláště když jsme byli jen dva z Evropy. Komise rozhodčích si poctivě vytahovala o každém sudím veškeré materiály a hodnotila jeho plusy i chyby. Nebylo jednoduché se v souboji s jihoamerickými sudími prosadit, ale podařilo se. Jen tak mezi sebe někoho nepustili. Sice všechny výpravy s sebou vezly po jednom rozhodčím, ale ti nemuseli být schváleni světovou federací pro pískání. Ruský sudí dostal šanci v prvním zápase, ale pohořel a dál už nepískal. Ani mne nemuseli schválit, ale dali mi zápas, já se chytil a bylo to dobré.

Vraťme se k pískání. Semifinále muselo být hodně vyhecované. Je to zápas těsně před vrcholem.

Na diváky nelze hledět, člověk si musí držet svou linii a pískat, co vidí. To bylo i tady. Snažil jsem se diváckou kulisu nevnímat. Mohl jsem být zklamán, že v uvozovkách pískám „jen“ semifinále, protože jsem měl mít v pátek volno, což znamená, že jsem měl pískat buď zápas o třetí místo, nebo finále. Najednou svolali v pátek ráno nové sezení rozhodčích a bylo mi oznámeno, že pískám semifinále. Trochu to zabolelo, ale jsem vděčný, že jsem mohl na tak významné soutěži pískat semifinále.

Některým kolegům to nebylo moc po chuti. Byli na druhém či třetím šampionátu a teď jim vyfoukne semifinále někdo, kdo je zde poprvé. Mě nejvíce těší to, že jsem měl dobré hodnocení i od mužstev, která třeba po daném zápase vypadla. Když se ale podívám na finále, tak ani nebylo o co stát. Rozhodčí tam byli jen diváky. Byly to šachy a v prvním poločase byl jediný faul. Nakonec rozhodla jedna chybička Argentiny aPparaquay vyhrála 1:0.

Jaký je rozdíl pískat evropská a jihoamerická družstva. Tam se hraje sálovka trochu jinak, více individuálně a tím je i více soubojů o míč.

To jsem si také myslel, ale jihoameričané dokáží naladit hru na obě dvě struny. Viděl jsem ze záznamu Argentina – Kolumbie, což se dá považovat za předčasné finále. Bylo to nahoru dolů, ale individuální akce prokládali nacvičenými signály. Byla to vrcholná forma sálovky, to bych přál vidět každému, kdo se o tento sport zajímá. Dokáží hrát takticky, ale když někdo začne útočit, tak se tomu soupeř přizpůsobí a rozhodčí mají co dělat, aby zápas uběhali. Nádherné však je, že na této úrovni se hraje maximálně fér, pomalu bez faulů. Když už musí hráč faulovat, jde se hned soupeři omluvit a bez okolků si jde pro kartu. Nediskutuje o tom, zda faul byl či ne.