Náročný trenér ale odpovídal zdrženlivě: „Ale jo, výsledkově se docela daří,“ mávl rukou v průběhu turnaje. Přitom jeho hráči proháněli soupeře z renomovaných českých mládežnických center. „Herně se nám daří víc druhý den,“ všiml si. Ve Zlaté skupině, kde se hrálo o 1. – 8. místo, fotbalisté Táborska ztratili všechny psychické zábrany. Bylo jasné, že domácí turnaj už pro ně nemůže skončit špatně. „První den mi kluci přišli takoví utrápení, trochu se báli hrát, byli v křeči.“ Od úvodního hvizdu byla na táborských fotbalistech vidět snaha, kterou ale brzdila odpovědnost z důležitosti okamžiku.

Kdo někdy sportoval, třeba právě kopal do míče, na jakékoli úrovni, tak tento pocit určitě velice dobře zná. Přijde se na vás podívat celá rodina, kamarádi, v tomto případě možná spolužáci. Čím víc chcete, tím jsou nohy svázanější. Tíha domácího prostředí dokáže zamotat hlavu i velkým světovým hvězdám, natož desetiletým fotbalovým benjamínkům. „Možná pro kluky bylo domácí prostředí ještě těžší, než kdybychom hráli na jiném stadionu, někde daleko…“

Trenér Jan Větrovský ale z dílčích nezdarů nikdy nedělá velikou vědu. „Snažíme se vždy být co možná nejpozitivnější,“ přikyvoval v modré kšiltovce.

Je jasné, že prostor pro důraznější slovo také najde. Aby si děti uvědomily, co mají a nemají dělat, zvýšení hlasu je třeba. Bez něj to u fotbalu nejde. Ale všechno má své meze. I úroveň hlasitosti trenérských pokynů.

Právě trenér musel překřikovat hromové fanouškovské skandování. „A to je druhá věc, je moc dobře, že tu kluci měli tak hlasitou podporu,“ všiml si trenér.

Rozkopat kužele, odhazoval od sebe kopačky a další věci? To ne. To není Větrovského styl. „Snažíme se hráče hodně chválit, tak snad se nám to daří.“

Na první pohled nastupují táborští fotbalisté do zápasů s úsměvem na tváři. Nebojí se. Zkoušejí třeba i to, co by jiní nevyzkoušeli v tréninku. „Snažíme se hrát hodně odvážnou hru,“ přikyvuje trenér táborského potěru.

Jenže, kde je veliká odvaha, zákonitě přicházejí chyby.

„Je to asi riskantní,“ pousmál se kouč.

Ne asi, ale určitě. Při rozehrávkách především vyznavačům starší fotbalové školy, vstávaly vlasy (měli-li ještě nějaké) hrůzou na hlavě.

„Nám nevadí, když hráč třeba zkazí náročnou rozehrávku, když je pod tlakem.“

Je ale také jasné, že po chybě hráče nepochválí.

Co mu vadí ze všeho nejvíc? Lenost? Nedůslednost?

„Spíš laxnost,“ odpovídá bez sebemenšího zaváhání Jan Větrovský.

„Jasně že i ode mě zazní silnější slovo, ale myslím, že to není za hranou.“

Zdálo by se, že na desetileté fotbalisty by mohl zapůsobit motivačně.

Třeba: Když dáš gól, koupím ti zmrzlinu.

Nebo: Když vychytáš nulu, dostaneš nanuka.

Proti této formě výchovy malých sportovců se ale Jan Větrovský okamžitě ohrazuje. „To ne. Nic jim neslibuju, Nic jim nekupuju. To by stejně nemělo žádný význam. Podle mě je důležitější vnitřní motivace. Zvnějšku stimulovat hráče k výkonu je špatně. A tohle by přesně byla ukázka té vnější motivace. Hráči přece musí sami chtít vyhrávat,“ říká trenér Jan Větrovský, jehož metody viditelně zabírají. Táborsko předběhla jen Sparta.