Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Markéto, kudy vedla Vaše cesta k fotbalu a práci pro tento nejpopulárnější kolektivní sport?
Jsem holka z vesnice, a tak jsem k fotbalu i k dalším klučičím sportům tíhla celý život. Nejvíce se hrál fotbal a hokej. Více mě pak k fotbalu přivedl starší syn. Když mu byly čtyři roky, tak jako každý kluk začal kopat do balonu a začali jsme chodit do Otavanu Štěkeň. Zprvu jsem si jako maminka od dítěte, o které bylo postaráno, přišla na hřiště odpočinout. Dětí ale v klubu přibývalo, trenérů ne, a tak jsem se zapojila do trénování těch nejmenších. Chtěla jsem tomu dát maximum a více proniknout do tajů kolem trénování, a tak jsem si udělala svou první C licenci. To byl pro mě jakýsi start do velkého fotbalu. Tehdy jsem dostala i nabídku zúčasnit se projetu Rio Lipno, kde jsem strávila celý týden.

Velmi brzy jste se pak dostala do Výkonného výboru OFS Strakonice.
Dostala jsem nabídku, zda bych nechtěla kandidovat do VV OFS. Kývla jsem na to, byla zvolena a rovnou jsem se stala předsedkyní komise mládeže. Působím zde již druhé volební období a snad tu práci nedělám až tak špatně.

Navíc jste převzala i vedení ve svém klubu TJ Otavan Štěkeň. Poslouchají Vás chlapi?
Sami za mnou přišli. Nechala jsem si čtvrt roku na rozmyšlenou. Sama pro sebe jsem si říkala ne, to nejde, ale hučeli do mě, navíc jsem tak trochu ctižádostivá, chtěla si dokázat, že na to mám a nakonec na tu nabídku kývla. Nastolili jsme si jasná pravidla. Pokud se jimi budeme všichni řídit, tak klub povedu, pokud to fungovat nebude, tak se rozloučíme. Zpočátku jsem jim dala nůž na krk, bylo zkrátka potřeba nastolit určitý řád, aby to fungovalo. Musím říci, že to celou tu dobu funguje. Není to jen o mně, ale o celém výkonném výboru i o hráčích a spolupráci s Městysem Štěkeň.

Otavan Štěkeň má dva týmy mužů a několik mládežnický. To ukočírovat není jednoduché.
Dokonce jsme mívali deset týmů od minipřípravky až po muže A a B. Po covidu ubylo mládeže, takže v tuto chvíli nemáme úplně všechny kategorie, ale je dobře, že kromě dvou týmů mužů máme i dorost ve společenství se Sousedovicemi. Navíc máme přípravky a kategorii těch úplně nejmladších dětiček. Tak se jede dál.

V takovém počtu týmů se musíte plně spolehnout na sekretáře klubu.
Administraci dělá již dlouhé roky Roman Jungvirt, který to má vše pod palcem, co se týče působení týmů v soutěžích. Spolupracujeme spolu v rámci dotací a dalších věcí. Zkrátka spolu řešíme věci, o kterých nemusí rozhodovat výkonný výbor.

Je vidět, že Vás práce pro štěkeňský klub velice baví.
Když to funguje, tak to člověka baví, ale jsou samozřejmě i chvíle, kdy má člověk chuť s tím praštit. Někdy je toho hodně, ale na druhé straně mě těší, že se fungování klubu mění k dobrému a funguje to. Jdeme herně dopředu, dokážeme získávat dotace, což se dříve nedělo.

Na okrese máte v komisi plno známých fotbalových jmen jak z doby hráčské, tak trenérské. Jak Vás jako ženu, která by jako předsedkyně měla mít poslední slovo, berou?
Myslím si, že mě berou dobře. Nechci říci, že bych tam byla jako nějaký narušitel, ale jako ženská mám na některé věci trochu jiný názor. Ale nemohu říci, že by mi někdy kluci dávali najevo, že jsem mimo mísu. Rozumím si s nimi a berou mě jako zpestření. Dostala jsem volnou ruku co se týče mládeže na okrese co se týče pořádání kempů, skládání okresních výběrů a různých věcí kolem. Myslím si, že to funguje. Když mám chvilku volna, jezdím se dívat i na další zápasy mládeže a sleduji další adepty do okresních výběrů. V tom mi hodně pomáhá okresní Grassroots trenér Tomáš Kostka. Máme v komisi i Michala Vanducha, který je také členem VV a mládež máme podchycenu z vícero stran. Máme současně velkou podporu od předsedy svazu Vaška Zábranského.

Ženám rozhodčím se někdy stává, že jim trenéři či diváci předhazují, co vůbec dělají ve fotbale. Stalo se něco podobného i Vám v roli fotbalové „bafuňářky“?
Samozřejmě se mi to stalo. Zpočátku, když jsem přicházela do fotbalu, tak jsem to i těžce nesla. To byl také důvodu pro to, že jsem si zvýšila trenérskou kvalifikaci, i když osobně jsem názoru, že licence nedělá člověka trenérem. Nějaká kartička neopravňuje člověka, aby se nad někoho povyšoval. Ale abych se vrátila k otázce, samozřejmě jsem si vyslechla, že ženská patří do kuchyně, má vytáhnout ruce ze dřezu jen v případě, že přivezou uhlí a podobně. Ale dovolím si říci, že to nebylo z řad jiných trenérů či funkcionářů, ale od diváků.

Máte na starosti mládež. Ze své zkušenosti vím, že největší problém při zápasech mládeže byl s babičkami a dědečky hráčů. Je to tak i nadále?
Nevím, jak to dělají ostatní trenéři, ale jak já říkám, nejprve by měl vychovat rodiče případně prarodiče. Sejít se s nimi, říci, co od nich požaduje, jak by to mělo fungovat a nastavit si mantinely jak s rodiči, tak hráči. Není to o odpírání rodičovské autority, ale pokud má trenér nějakou koncepci a tatínek od lajny pokřikuje na hráče úplně něco jiného, tak to není dobře. To dítěti ublíží. U přípravek mně vždy šlo o nějaký herní projev, ale ne o výsledek. Fotbal je kolektivní sport a není to v této kategorii o tom, že bude někdo dávat každý zápas deset branek. Chápu, že rodiče prožívají emoce, ale musejí pochopit, že od hry je tam trenér. Já vždy těm nejhlučnějším říkám, že mohou přijít do našich řad a trénovaní si vyzkoušet.