Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Jeho místo na fotbalovém hřišti bylo v brance. Jako perspektivní gólman vyrůstal ve skromných milevských podmínkách nejprve pod vedením svého otce a poté byl jeho nezapomenutelným trenérem Zdeněk Kašpar. Ten mu nic nedaroval. Individuální trénink s "Endym", jak kluci nazývali Zdeňka Kašpara, byl tvrdý a nesmlouvavý. Těch pádů a robinzonád si pod jeho vedením užil až, až.

Vše však vedlo Honzu k cílevědomé práci a k poctivosti. V trénincích byl vytrvalý, houževnatý, cílevědomý a nikdy nic neošidil. V Milevsku hrál za žáky a dorost, poté přestoupil do VS Tábor a hrál dorosteneckou ligu. Tu si pak zahrál i ve Spartě ČKD Praha a následně byl vybrán i do sparťanského áčka Ligový debut si odbyl ve dvaceti letech, čtyřech měsících a čtyřech dnech.

V lize působil dvě sezóny. Jeho trenérem ve Spartě byl Tadeáš Kraus a jeho nejčastější spoluhráči Vladimír Táborský, Vladimír Kára, Josef Jurkanin, Josef Pešice, Václav Mašek či Josef Veselý. Nikdy v lize nedostal žlutou ani červenou kartu. Jeho nejčastějšími protihráči byli např. Zdeněk Nehoda, Ivan Hrdlička, Dušan Galis, Miroslav Gajdůšek či Jiří Hajský. Tohoto bývalého milevského fotbalového brankáře jsme požádali o rozhovor:

Jaké byly vaše fotbalové začátky a jak na ně vzpomínáte?

K fotbalu jsem se dostal jako většina kluků. Po návratu ze školy jsme hrávali fotbal s kamarády ze sousedství na milevském sídlišti. Ve třinácti letech jsem poprvé přišel na trénink žáků k trenéru panu Marťákovi. Můj první soutěžní zápas byl proti žákům JZD Kovářov.

V té době se mi dostala do ruky knížka Karla Štorkána: Když chytal Plánička. Životní osudy brankáře Slavie, a jednoho z nejlepších brankářů na světě té doby, mi doslova učarovaly. Jeho poctivost v tréninku i v životě byla pro mne příkladem do budoucna. Měl jsem tu čest být pozván k němu na návštěvu v roce 1970. Tak se ze mne stal ve třinácti letech nejen slávista ale i kluk, který se chtěl stát Pláničkou.

Do branky žákovského týmu Spartaku Milevsko jsem se dostal asi hlavně proto, že jako hráč v poli byl dost nepoužitelný. Bylo dost těžké se prosadit vedle takových fotbalistů, jako byli Jarda Loskot, Standa Franěk, Jarda Vačlena. A když mi na Spartaku Písek nastříleli deset branek, pochopil jsem, že bez speciálního tréninku to v brance nepůjde. Ve vedlejším domě bydlel pan Zdeněk Kašpar, bývalý brankář Vodňan a Milevska a dlouholetý zkušený fotbalový trenér. Poprosil jsem ho, jestli by mi neporadil a nepomohl. A díky jeho ochotě věnovat se malému klukovi, jsme se tak stali dlouholetými sportovními partnery. Hlavně díky jeho péči jsem šel výkonnostně nahoru. Své o tom ví třeba i Zdeněk Votruba, kterému spolupráce s panem Kašparem dala základy ke kariéře ligového brankáře.

Hodně mi pomohly i hodiny sportovní gymnastiky v milevské sokolovně, které vedl cvičitel Jan Klicman, k němuž jsem chodil cvičit tři roky. V Milevsku jsem nehrál jen kopanou, ale souběžně ještě krajský přebor v házené a v ledním hokeji.

Pak jste hrál za VS Tábor. Jak jste se do Tábora dostal?

Ve čtrnácti letech jsem začal chytat v milevském dorostu. Pod vedením pana Gabriela jsme hráli krajský přebor. Za tři roky jsem v dorostu nevynechal ani jediný mistrák. Jako brankář jsem vstřelil pět branek z pokutových kopů. Spolu s Honzou Blahovcem jsme se dostali do výběru Jihočeského kraje.

Tabulce dorostenců naší skupiny vládli táborští "Vodníci", které vedla táborská trenérská legenda, pan Vladimir Mikulec. Už při zápasech v brance Milevska proti VS došlo k našim prvním kontaktům. Zájem o mne měl i Spartak Písek, který suverénně vyhrál druhou skupinu soutěže dorostu.

Ještě před finálovým dvojutkáním si mne oba tyto kluby pojistily do branky pro případ postupu do dorostenecké ligy. Šťastnějšími v boji o postup do ligy byli nakonec Vodníci. Sezonu 1968/69 jsem už zahajoval v ligovém dorostu VS Tábor. Ligu jsme zahájili vítězstvím 1:2 na hřišti VCHZ Pardubice.

Po táborské anabázi jste zamířil do ligové Sparty ČKD Praha.

Po odchodu na studia do Prahy jsem už neměl možnost dojíždět na tréninky do Tábora a nemohl jsem ani pokračovat v tréninku s panem Kašparem. Trénoval jsem tedy sám. Navštívil jsem v Praze trénink ligových dorostenců pražské Dukly a požádal jejich vedení, zda bych se mohl s nimi připravovat.

Nemohli mne přijmout, tak jsem se jim "pomstil" hned další týden v ligovém zápase na Julisce, Dukla Praha - VS Tábor, kdy jsem jim chytil patnáct minut před koncem, za stavu 1:2 pro nás, pokutový kop. Na Dukle mi doporučili, abych se zeptal ještě na vedlejším hřišti, kde trénoval ligový dorost Sparty pod vedením "táty Čiháka". A známý sparťanský trenér mládeže mi tehdy dal svolení trénovat s nimi.

Pan Čihák se byl na mne několikrát podívat při našich utkáních v Praze (Dukla, Slavia, Meteor, Čakovice). Nakonec po utkání Sparta Praha - VS Tábor mi Sparta v listopadu 1969 nabídla přestup. Ve Spartě Praha jsem strávil celkem čtyři a půl roku. Za všechna mužstva Sparty (ligový dorost, Sparta B - II . + III. liga, a A tým - l. liga) jsem odehrál kolem 90 zápasů. V prvoligovém dresu Sparty jsem sehrál šest ligových zápasů, několik utkáni ve Středoevropském poháru, několik v Českém poháru. Hrál jsem stabilně druhou nebo třetí ligu za B-tým, trénoval s áčkem a při ligových utkáních jsem dělal náhradníka Krameriovi či Brabcovi - oba skvělí gólmani.

Ke svému prvnímu utkání za A-tým Sparty jsem poprvé nastoupil v derby proti Dukle Praha v říjnu 1971. Vyhráli jsme na Letné 2:1 před 20 tisíci diváky.

Rád vzpomínám na pohárové utkání v Budapešti proti Honvédu, nebo na dvě vítězná finálová utkání Českého poháru s Duklou Praha, která jsem obě odchytal. Dukla hrála se všemi reprezentanty (Viktor, Macela, Samek, Dvořák, Geleta, Nehoda, Gajdůšek a dalšími). Samozřejmě mne mrzelo, že jsem se nedokázal prosadit stabilně do branky A-týmu. Jednak proto, že jsem nebyl lepší než Kramerius, Brabec či později Poštulka nebo Kislinger a také proto, že jsem byl více student, který hrál profesionální fotbal, než fotbalista, který studoval.

Předseda trenérské rady Sparty Milan Navara si mne dvakrát pozval na pohovor a přesvědčoval mne, abych skončil vysokoškolská studia a věnoval se naplno profesionálnímu fotbalu. Já ale slíbil svému tátovi, že prioritou pro mne bude vždy vzdělání a i vnitřně jsem cítil, že táta má pravdu. Takže jsem nabízené řešení s ukončením VŠ studia pokaždé odmítl, i když mne to možná stálo fotbalovou kariéru.

Můžete nám přiblížit vaše působení v reprezentaci ČSSR do třiadvaceti let?

Ze Sparty to do juniorské reprezentace nebylo tak daleko. První pozvání mi přišlo v roce 1973. Odehrál jsem za lvíčata několik přátelských přípravných utkání. Jako druhý brankář jsem absolvoval několik kvalifikačních utkání na mistrovství Evropy. Nejzajímavější byla cesta do Severní Koreje v roce 1973. Jen tenhle zájezd by vydal na samotný rozhovor. Odchytal jsem tady dva ze tří zápasů - oba vítězné. A opak samozřejmě utkání v Birminghamu na stadionu Aston Villy proti Anglii. Přesto, že jsem dělal náhradníka Jaro Červeňanovi, byla to jedna z nejzajímavějších zkušenosti mé fotbalové kariéry.

Fotbal v Anglii byl tenkrát na mnohem vyšší společenské úrovni než u nás. Reprezentaci Anglie vedl proti nám Sir Alf Ramsey, legendární trenér anglických mistrů světa z roku 1966. V Anglii vedl trenér reprezentace současně i tým do 23 let. Být členem reprezentace ČSSR do 23 let jsem považoval za velkou čest. Hrát ve stejném týmu s fotbalisty jako byli Jurkemik (Inter Bratislava), Dušan Herda, Biroš (Slavia), Švehlík (Slovan Bratislava), Dvořák, Nehoda, Samek (Dukla), to byla škola.

Ale Vy jste reprezentoval i v akademickém týmu ČSSR.

V roce 1972 jsem dostal pozvánku do Akademické reprezentace ČSSR. Před Akademickým ME v kopané v Rumunsku. Trenérem mužstva byl jmenován pan Grešo a asistentem Rudolf Vytlačil, který vedl slavné tažení našeho nároďáku v Chile 1962. Zajímavá byla i sestava: ze Slovanu Bratislava Anton Ondruš, Janko Haraslín, Karol Ihring (pozdější dlouholetý ligový rozhodčí), kapitán Interu Slavo Ondrejička, Pavel Loukota a Honza Šimek z Bohemky, Rosťa Sionko z Baníku Ostrava a další.

Mužstvo vytvořilo skvělou partu. Tono Ondruš zde poprvé nastoupil ve středu obrany, aby se pak na tomto postu proslavil i v áčku nároďáku. Ve skupině hrané v Craiově jsme porazili Lucembursko, Francii a SSSR. Ve čtvrtfinále v Constantě, které bylo později označováno za vůbec nejlepší zápas celého mistrovství Evropy, jsme porazili západní Němce i se slavným Klausem Toppmollerem v záložní řadě. O postup do finále jsme až na penalty prohráli s Jugoslávií, když jsme hráli půl hodiny prodloužení jen o devíti hráčích, protože Ondruš a Haraslín byli ve velmi tvrdém zápase vyloučeni po provokacích Jugoslávců. Jugoslávci pak ve finále podlehli Rumunsku, které dirigoval slavný Cornel Dinu.

Za tři dny nás čekalo v souboji o bronz Španělsko v čele s Jose Luisem. Trenér Grešo udělal zajímavý tah. Odvezl nás na dva dny k moři a nechal nás dva dny v naprostém klidu relaxovat. V předvečer utkání jsme si šli jen lehce zatrénovat a druhý den jsme pak dokázali porazit Španělsko 1:0. Univerziáda není řízena UEFA, takže se výsledky akademické reprezentace neobjevují v oficiálních statistikách, a tak se objevil v Československém sportu jen článek s názvem: Dobře utajený bronz našich fotbalistů.

Na dalším Akademickém mistrovství Evropy jsem hrál v roce 1974 ve Francii. Základ mužstva byl podobný jako na Univerziádě v Rumunsku. Ondruše ve středu obrany nahradil Olda Zakopal (Slavia), do zálohy přišel Marian Černický (Lokomotiva Košice), Viktor Marcinka (Inter Bratislava), v útoku se objevil Jirka Hajský (Zbrojovka Brno). Ve skupině v Montpellier jsme porazili Lucembursko, Holandsko a Francii. Ve čtvrtfinále v Ajaccio na Korsice jsme pak prohráli s Bulharskem a jeli jsme domů.

Co Vás pak vedlo k tomu, že jste přestal působit ve Spartě a jaká byla další vaše fotbalová kariéra?

Ze Sparty jsem odešel v roce 1974 do Spartaku BS Vlašim. Tým právě postoupil do celostátní II. ligy. Sešla se zde plejáda fotbalistů, kteří měli zkušenosti z I. ligy: Votava, Čičatka (Slavia), Pupp, Dvořák (Škoda Plzeň), Bohouš Hlaváč (Zbrojovka Brno), Zadák (Bohemians), Hák (Sparta, Bohemians), Dozorec (Jablonec).

Trenér Jarda Zahradník dokázal vytvořit partu, která dosáhla v sezoně 1974-75 na největší úspěchy vlašimské kopané - 3. místo v celostátní II. lize. Ve Vlašimi jsme poráželi Lokomotivu Košice, Tatran Prešov, Partizán Bardějov, VŽKG, Hradec Králové, VCHZ Pardubice. Vyhráli jsme v Trenčíně, Sparta Praha u nás v televizním utkání těžce uhájila bod. Na domácí utkání jsme měli návštěvy kolem pěti tisíc diváků. Na Spartu Praha jich přišlo sedm tisíc

Po dvou úspěšných sezonách ve Vlašimi mne čekala vojna. Povolávací rozkaz v prosinci 1975 zněl: Dukla Praha. Na Julisce na mne čekali trenéři Jaroslav Vejvoda a Karel Kolský. Pan Vejvoda se mne zeptal, zda bych souhlasil stát se kmenovým hráčem pražské Dukly. Ivo Viktor měl problémy se zády a chtěl skončit po ME v Bělehradě 1976. Souhlasil jsem, samozřejmě. Pak mne seznámil s tím, že než bude Ivo Viktor končit, půjdu na hostování do RH Cheb do června 1976.

Nakonec to dopadlo tak, že po vítězství na ME 1976 se nechal Ivo Viktor přesvědčit, že bude ještě pokračovat v kariéře, a tak z plánovaného nástupu do Dukly sešlo. Zůstal jsem tady v RH CHEB až do prosince 1976 a měl jsem se tedy vrátit do Vlašimi. Jenže Vlašim se mnou už nepočítala, protože byl avizován můj odchod do pražské Dukly a museli si tedy za mne nakoupit náhradu.

Dostal jsem nabídku jít chytat I. ligu do VP Frýdek Místek. Takže já, Jihočech jako poleno, měl jít až do Frýdku-Místku? Kriste Pane. Zrušil jsem všechno a rozhodl se přijmout nabídku z Ministerstva vnitra jít učit TV a později i angličtinu na VŠ SNB. Tím skončila moje profesionální fotbalová kariéra definitivně.

Od této chvíle jsem vše začal podřizovat nikoliv fotbalu, ale práci na vysoké škole. V létě 1977 přišla nabídka ze Spolany Neratovice, která postupovala právě do divize. Z Neratovic bylo lepší spojení do Prahy, tak jsem velmi rád přijal. Jenže my vyhráli hned divizi, jako nováček soutěže, a postoupili jsme se Spolanou do II. ligy. A celý ten fotbalový kolotoč se rozběhl znovu. Trénoval jsem ale až po práci. Trenér "Manda" Linhart na mne čekal a proháněl mne až do tmy. V Neratovicích jsem odchytal dvě sezóny.

Začal jsem studovat v rámci rigorózního řízení na malý doktorát a profesionální sport tak musel jít definitivně stranou. Začal jsem se věnovat sportu už jen jako koníčku. Začal jsem závodit v běhu na lyžích a v orientačním běhu. Jel jsem třináctkrát Jizerskou 50 a nejlepším dosaženým časem 3 hodiny a 39 minut. V orientačním běhu jsem to dotáhl na 5. místo na Spartakiádě bezpečnostních sborů.

V Zahořanech na Kovářovsku jsem si s pomocí rodiny a známých postavil dům. No, a když za mnou jednou v neděli odpoledne přišli kluci z TJ JZD Kovářov, že potřebují brankáře, šel jsem moc rád. V Kovářově jsem hrál pak fotbal dalších několik let. Fotbalový kruh se tím uzavřel. Proti Kovářovu jsem kdysi hrál svůj první soutěžní zápas v životě za milevské žáčky. No, a právě v Kovářově jsem svou fotbalovou kariéru ukončil. Ale s fotbalem to úplný konec není. Pomáhám teď v tréninku svým dvěma vnoučkům ve Slovanu Kunratice.

Můžete nám prozradit také něco o vašem mimosportovním životě?

Život není jen sport. Po skončení s profesionálním fotbalem jsem se vrátil do hor. S tátou jsem, ještě jako malý kluk, byl několikrát ve Vysokých Tatrách. Velehory jsem měl stále pod kůží a začal jsem se po letech znovu věnovat vysokohorské turistice. Po roce 1989 byla možnost vyjet i do Alp či Dolomit, tak jsem začal s "via feratami".

Mám za sebou pěknou řádku těchto ferrat, včetně asi té nejtěžší, za kterou bývá v Evropě považována ferrata Seewand v Hallstattu. Tam se mi poprvé stalo, že jsem spadl do sedáku. Sice asi jenom dva metry, ale když bylo pode mnou asi 200 metrů stěny, necítil jsem se moc dobře.

Už jako malý kluk jsem se tátovi motal do fotografování. První fotky jsem dělal s Flexaretou IV. No a v Dolomitech a v Alpách jsem začal fotit znovu. Pár mých fotek se objevilo na webech kolem hor a via ferrat. Povzbudilo mne to k další aktivitě a studiu fotografie. Dodnes mám za sebou několik expedic do divočiny po celém světě. Fotil jsem prakticky na všech kontinentech včetně Arktidy i Antarktidy.

Autor: Josef Fuka