Byla to středa jako každá jiná. Až s tou výjimkou, že mě a celou Slavii Karlovy Vary čekal úžasný zážitek, na který nadosmrti nezapomeneme. Od rána jsem nemyslel na nic jiného. Ihned po probuzení jsem všechno směřoval k večernímu střetnutí proti úřadujícímu mistrovi Fortuna ligy.

Dobrá a kvalitní snídaně byla základ, který jsem nechtěl podcenit. Vzpomínám si, že jsem si při přípravě míchaných vajíček dával "sakra" záležet. Stejně tak u prostého čištění zubů nebo přípravě osobních věcí. Zkrátka muselo být všechno perfektní.

Jako správní "amatérští profesionálové" jsme se sešli v tréninkovém centru ke společnému obědu a technicko taktické přípravě. Trenér představil základní jedenáctku, rozdal poslední pokyny, vysvětlil nejmenší detaily ve hře našeho soupeře, sbalili jsme vše potřebné a vyrazili jsme do hlavního města. Pokusíme se o zázrak.

Hráči FC Slavia Karlovy Vary (já se protahuju)Hráči FC Slavia Karlovy Vary (já se protahuju)Zdroj: Deník/ SK Slavia Praha

V autobuse panovala vynikající nálada. Někdo poslouchal muziku, někomu se podařilo usnout, mazáci na pětce mastili karty. Každopádně nikdo z nás nejevil žádné známky nervozity. Ta měla teprve přijít. Jenom příjezd do arény Sinobo stadium nám pořádně svázal nohy a bohužel musím přiznat, že už v garážích jsme prohrávali. Nikoho z nás nenechal Eden chladným. Doslovali jsme se rozplývali nad každičkou maličkostí, a když nás konečně doprovodili chodbou plnou úspěchů z historie Slavie vyobrazenou na plakátech do kabin, přestali jsme dýchat úplně. S trochou nadsázky musím říct, že i z prostých sprch jsme byli doslova vystřelení. Jako bychom byli v pětihvězdičkovém hotelu.

Věděl jsem, že se chci pořádně na dost možná můj největší zápas kariéry co nejlépe připravit, takže ani osobní rozcvičení jsem nepodcenil. Jako přípravu vajíček… Za polykání stimulačního čaje Yerba Matté jsem poctivě protáhnul kostru. Stejně to dělám před každým zápasem. Uznávám, že jsem cviky prováděl s větší koncentrací než před zápasy třetí největší soutěže, na druhou stranu jsem nechtěl mást tělo cvičeními, na které není zvyklé.

Poslední motivační rady, poslední lok čaje, poslední úpravy tkaniček. Hodil jsem na sebe tričko s odkazem na zesnulého činovníka klubu karlovarského fotbalu Zdeňka Havla a společně se spoluhráči vyběhnul na golfové hřiště. Nekecám. Po osobní zkušenosti nedokážu pochopit, na co si trenér anglického Leicesteru Brandon Rodgers stěžoval. Asi jsou v Premier League zvyklí na lepší pažit než než my, amatéři z Varů.

Nadějný talent a budoucnost sešívaných Denis VyšinskýNadějný talent a budoucnost sešívaných Denis VišinskýZdroj: Deník/ SK Slavia Praha

Rozcvičovali jsme se bezmála čtyřicet minut, každý metr čtvereční edenského trávníku jsme si chtěli užít, atmosféra byla hustá, že by se dala krájet. Popřáli jsme si štěstí, nasadili sebevědomé výrazy bojovníků a vyrazili vstříc devadesáti minutám bez míče. Slyším hvizd píšťalky. A je to tady! Jdeme na ně! Ne. To oni šli na nás. Jeden sprint k Oscarovi nebo to byl Lingr? Aha, vlastně Tecl. Při tom kolotoči jsem ani nestíhal registrovat, kterému nadčlověku se tu kulatou věc snažím vzít, a to byla sotva první minuta zápasu! Zaplaťpánbůh, že snídaně zůstala v žaludku…

Penalta. Hloupá chyba, která nás stála čisté konto. Druhá minuta utkání. Byla, nebyla? Pamatuju si jen, že mi to bylo hrozně líto a měl jsem šílený vztek. No nic. Jedeme dál. A docela slušně. Kuličku nám sice nepůjčili, šancí měli na rozdávání, ale přežili jsme. Naděje žije.

Blížil se konec prvního poločasu. Běžela čtyřicátá druhá minuta. Vokymu , tak říkáme Rosťovi Vokáčovi, se podařilo vybojovat míč a podržet ho déle než vteřinu. Posbíral jsem poslední zbytky sil, které mi ještě zbývaly a ve sprintu vytvořil tandem, díky čemu jsem Rosťovi daroval chvilku času na rozmyšlenou. Nedal mi to, rošťák, za to vykouzlil přihrávku na hroťáka, který mu po narážečce míč vrátil. Držíme míč! Neuvěřitelné! Akce pokračovala. Voksl přesným pasem našel Zika, to je pro nás Zdeněk Skala, který, kde se vzal, tu se vzal, byl na hranici vápna. „Dej to sem!“ řval jsem z plných plic ze soupeřova pokutového území, neboli země neprobádané, kam jsem si nabíhal na centr. Ziko vystřelil. Dobíhajíc jediný náš střelecký pokus jsem se doslova rozbrečel radostí, když jsem uviděl míč, jak se došoural za čáru. Byla to čistá euforie. Totální uvolnění. Měl jsem ohromnou radost. Nepopsatelnou. Napumpovaný endorfiny jsem automaticky běžel obejmout kluky do chumlu. Mazlili jsme se dlouho a byli bychom ještě déle, kdybychom nemuseli zpátky do obranných řad. Díky obrovskému štěstí a sérii přesných přihrávek takřka ligových parametrů jsme si dokázali splnit cíl, nebo možná spíš sen. A to jsme nevěděli, že nás takové okamžiky čekají ještě dva.

Patnáctiminutová přestávka se neobešla bez ostřejších výrazů. Ty jsou nepublikovatelné a navíc, jak radí nepsané pravidlo, co se řekne v kabině, má v ní i zůstat.

Brankářská jednička SK Slavia Praha Ondřej KolářBrankářská jednička SK Slavia Praha Ondřej KolářZdroj: Deník/ Mikuláš Jáša

Hra plynula, sem tam jsme nějaký ten fík dostali, ale taky jsme dali. Konečně nám vyšlo kolečko, tedy signál, který cvičíme každý páteční trénink. Přiznám se, že jsem vůči němu byl skeptický, dokonce jsem na hřišti klukům kladl na srdce, ať se zaměříme na jiný signál, který máme secvičený. I samotní hráči Slavie se nad zajímavým provedením standardní situace pozastavovali, ale jak potom zírali a sváděli vinu jeden na druhého, když podruhé v zápase byli nuceni rozehrávat na půlící čáře. Snižujeme na 2:7.

Takový zápas si přejete dohrát, i kdybyste měli padnout vyčerpáním. Taky se už nikdy nemusí opakovat. V mém případě už to ale doopravdy nešlo. Křeče mě braly snad do všech částí dolních končetin, musel jsem dolu, řekl jsem si o střídání. Odměnou mi byla polohovatelná vyhřívaná sedačka a bezmála litr ochucené vody. Třetí zásah už jsem tedy sledoval pouze z pohodlí střídaček. Jeden sprint mě ale ještě čekal…

Samozřejmě jsem nechtěl odejít bez památky a jakmile rozhodčí oznámil konec utkání, rozběhl jsem se vstříc dvěma odmítnutím. Kluci, kteří zápas dobojovali do samotného konce, byli nejspíš s hvězdami z Vršovic předem domluveni. Do třetice všeho dobrého a má prosba o výměnu dresu byla vyslyšena. Vlastně mě i moc potěšilo, že si Taras Kačaraba, se kterým jsem výhodný obchod učinil, ochotně vzal i můj dres.

Mikuláš Jáša, obránce FC Slavia Karlovy Vary.Abdallah Sima a Matěj BrabecZdroj: Archiv Mikuláše Jáši

Následovala řada rozhovorů, hypotéz, vzrušených debat, ale i omluv, a dokonce i pochval. Nejvíc si cením té od trenéra sešívaných Jindřicha Trpišovského, který přišel s realizačním týmem až k nám do kabiny. A nemůžu zapomenout ani na Abdallaha Simu, se kterým jsem se potkal v druholigovém Táborsku. Hlásil se ke mně, jako bychom se znali roky. Ondřejové Kolář a Lingr se mnou ztratili pár slov, karvinský rodák si pamatoval peprné záchranářské souboje z dorosteneckých kategorií.

Z Prahy jsem odjížděl plný emocí, dojmů a zážitků, které mi už nikdy nikdo nesebere. Telefon na hromadu zpráv málem přestal projevovat ochotu odpovídat. S jistotou můžu říct, že mě taková zkušenost motivovala k další práci a kdo ví? Třeba jsem nebyl na Sinobo stadium coby hráč naposledy. Rozhodně za to stojí bojovat.