„Přišlo to ze dne na den,“ uvedl 32letý obránce, který prošel Spartou a proslavil se v Německu. „Doktoři mi řekli, že pokud budu hrát, čeká mě endoprotéza.“

Opustil (podivný) svět v Maďarsku, kde si museli hráči sami prát dresy. Odjel domů a rozjel svůj byznys. „Během kariéry jsem investoval do nemovitostí. Starám se o ně a pořizuji si další. Dost mě baví komunikace s lidmi, je to úplně něco jiného než fotbal,“ řekl Šimůnek.

Rodák z Prahy si během fotbalového života vybral až neuvěřitelnou porci smůly. Těch zranění co měl… „Musel jsem brát prášky na bolest. Po každém tréninku, po jakékoliv fyzické aktivitě. Už to nedávalo smysl,“ dodal bývalý reprezentant.

Nová knížka

Zápasy jako takové mu nechybí, ani lidé z fotbalu jej neoslovili i proto nikdy z Šimůnka nebude funkcionář. „Už chci mít klid, to bych tady myslím neměl,“ podotkl s narážkou na zdejší poměry.

Leccos poznal v Dukle. Po profesionálních podmínkách v Německu se ocitl u amatérů. „Víte, že mě nepřekvapuje jejich sestup? Je mi líto, co je potkalo, ale rok na Julisce mi stačil. Dodnes nechápu, jak to tam vedou.“

O poměrech v Dukle se ostatně rozhovořil v nové knížce Dvě minuty mistry světa, jež si dala za cíl zmapovat osudy (většinou vyhaslých) českých talentů. Šimůnek si může dovolit mluvit na rovinu. Smlouva podepsaná na koleně, žádná regenerace… Pokud by mohl bývalý kapitán radit, asi by řekl: „Ne, sem ne.“

Jeho konec je však definitivní. Možná by si dal říct jako skaut (ostatně k tomu ho přemlouvá jeho otec, rovněž bývalý hráč). „Mohl bych tu hledat talenty pro německé kluby. To by mě asi bavilo,“ uzavřel mistr Bundesligy s Wolfsburgem (2008/2009).

O trenérovi Felixu Magathovi:
"Spousta lidí na něj nadávala, ale já ne. Byl fér. Dával šanci těm, kteří makali na sto procent."

O tréninkových metodách ve Wolfsburgu:
"Dodnes si pamatuji, jak jsme běhali se dvěma medicinbaly po pláži, tahali jsme pneumatiky. Byli jsme ve výborné kondici. Plno lidí říkalo, že jsme dávali spoustu gólů v závěru."

O komunikaci v Německu:
"Trenéři se s hráči moc nebaví. To nejhorší, co jsem zažil, byl Armin Veh… Ten se mnou vymetl a moje psychika šla dolů."

O sociálních sítích:
"Nemám Facebook nebo Instagram. Proč taky? K životu to není potřeba, lidé vás tam pomlouvají. Dodnes kroutím hlavou, když si vzpomenu, jak to začalo… V Německu z toho byli spoluhráči úplně pobláznění. Přišli do kabiny a hned vytáhli mobily."