Jaromír Bosák: Je zásadní, jestli komentátor hrál fotbal. Jinak jen teoretizuje

Odehraje se podle vás šampionát?
Přimlouval bych se, aby se změnil formát, hrálo se v jedné zemi. Bude záležet na situaci, přicházejí nové verze viru. Nechci malovat čerta na zeď, ale…

Liga, evropské poháry i zápasy národních mužstev se hrají bez diváků. Hráče to ovlivňuje. Co komentátora?
Nemám s tím zásadní problém, protože se soustředím na práci. Vjem tribun i atmosféry mi chybí, na druhou stranu slyšíš všechno, co říkají trenéři, hráči. Najednou lze líp pochopit, jaké má hráč úkoly. Hraj na něj, osobku, to normálně neslyšíš.

Peklo úspěšné reportérky. Šmíroval ji stalker, na hotelu vysoudila miliardu

Ano, to je zajímavé. Ale už jsme si toho užili dost, ne?
(směje se) Jo, přesně tak. S lidmi je to pochopitelně lepší. Teď se mi zdá, jako kdybych mluvil do duta. Komentátor má pocit, že nemá takovou odezvu a možná se nedostane do takové euforie jako obvykle.

Dalším dopadem je, že děláte často ze studia. Je to rozdíl?
Obrovský. Nikdy nemůžeš podat stoprocentní výkon, protože zkrátka nevidíš celé hřiště. Na stadionu si všimneš, jestli rozhodčí zvedl praporek, jestli trenér vyběhl k lajně. U monitoru se o tom můžeš jen dohadovat. Je to strašně složitý. Spousta lidí si pak říká, co je tam za idiota.

Zdroj: DeníkNajdete konkrétní příklad?
Na stadionu sleduju monitor jen při opakovačkách. Ve studiu pořád. Například se střídá, střihač nepřestřihne a najednou se ti na place objeví cizí chlap. Zjišťuješ, kdo to je, kdo odešel. Stalo se mi, že byla udělena červená karta a já ji neviděl, nebyla v záběru. Lidi pak nadávají: To je vůl. Jenže tyhle věci se stávají.

Díváte se na iks zápasů. Učíte se ještě jako komentátor?
Je pravda, že už jsem starej, jsem komentátor z minulého století. (směje se) Když sleduju anglickou, německou, holandskou ligu, poslouchám kolegy, co říkají. Mají víc podrobných informací, stejně jako já o Spartě, Slavii, Plzni. Občas si něco napíšu, uložím v hlavě. U české ligy někdy poslouchám, jindy ne. Záleží, kolik mám práce.

A styl?
Ten ne, člověk musí být svůj, dělat to podle sebe. Jakákoliv kopie je špatná. Ale samozřejmě jsou různé styly. Jižanská škola je jiná než německá. Překvapují mě Poláci. Když komentují českou ligu, jsou skvěle připravení. Rozdělil bych to na emoce a tok řeči. My jsme ve středu.

Sportu zdar a fotbalu zvlášť. Průkopník Holubec byl komentátorskou hvězdou

Existuje tedy česká škola? Je něčím specifická?
Jak přibylo komentátorů, i hodně mladých, je hodně rozvrstvená. Už to není o jednom stylu. V posledních letech se mluví až moc, hodně komentářů je přemluvených. Divák nemá čas sledovat fotbal, neodpočine si.

Máte pravdu, ticho občas neškodí. Držíte se i další tradiční věci a máte pořád přípravu na zápas na kartičkách, napsanou rukou?
V počítači mám celý fotbalový archiv. Používám ho, když dělám u monitoru ve studiu. Tam vím, že nevypadne elektrika. Ale na stadionu to mám vždy písemně. Zvykl jsem si na to už v devadesátých letech. Když si něco napíšeš rukou, líp si to zapamatuješ. Papíru se nevybije baterka, nezamrzne. To je výhoda. U kluků, co komentují české zápasy, které nejsou na hlavních kanálech, se dá poznat, jak čtou některé věci z počítače. Zapomenou komentovat, co se děje na hřišti. Takže já u papíru těch pár let, co mi ještě zbývá, vydržím. (usmívá se)

Blondýna, či bruneta? Známe nejatraktivnější "sporťačky" za mikrofonem

Je pro komentátora důležité, jestli hrál fotbal?
Je to zásadní. Jsem toho zastáncem a na některých komentátorech poznáš, že nepoznali kabinu, zápas. Je vidět, že jejich řeči jsou jen teorie. Oni nemůžou tušit, co se dělo v šatně o poločase, když tam nikdy nebyli. Musíš znát fotbal, abys pochopil, jak se akce vyvíjí, kdy nejde přihrát. A to nejde naučit, když sis to sám nezkusil. A je třeba, abys hrál v chlapech, ne někdy v pěti letech.

Trenér Jiří Kotrba se s vámi přel. Vy říkáte, že fotbal je jeden, on že nejvyšší úroveň se nedá srovnat s amatéry.
Samozřejmě, rozdíl je v rychlosti, kvalitě. Ale když se míč točí od tebe, skočí od tebe v okrese i lize.

Komentujete od roku 1994. Neunavuje vás to už?
Někdy přijdu na stadion, pozdravím a už vím, že to bude velká dřina. Ale divákovi je jedno, jestli tě bolí zub, žaludek, jestli ti umřel kamarád. I to se mi stalo. Pro spoustu lidí to není práce… Prý jen sedíme a něco říkáme. Ale přenos tě emočně vyčerpá, jsem unaven, jako kdybych přidával na stavbě.