Organizační pracovníci klubů hrajících okresní přebor a soutěž na Prachaticku měli možnost nanominovat do ankety o nejoblíbenější sudí tři jména. Sice se do ankety nezapojily úplně všechny oddíly, přesto vznikl zajímavý vzorek sudích, které by si asi oddíly přály k řízení svých zápasů. Nejvíce hlasů nakonec získal Václav Heinzl. „Ve chvíli, kdy jsem tuto informaci dostal, tak jsem byl docela překvapený. V okrese je řada zkušených kluků, například Pavoĺ Sýkora či Míra Harvalík, matadoři, kteří pískali i vyšší soutěže a mají u oddílů velký respekt. Pro mě je to čest, být mezi těmito oblíbenými sudími,“ svěřil se se svými pocity Václav Heinzl a ochotně odpovídal na dotazy ohledně rozhodcovského řemesla.

Jak dlouho se již s píšťalkou pohybujete po fotbalových trávnících?

Je to asi osm let. Začínal jsem v době, kdy dělal předsedu komise rozhodčích v okrese Sláva Hodek. Bylo to také na doporučení Pavoĺa Sýkory, kdy se konal nábor rozhodčích. Věděl, že pískám sálový fotbal, tak mě doporučil a přitáhl na rozhodcovský aktiv. Splnil jsem testy a začal pískat.

Patříte mezi sudí, kteří začali v pozdějším věku. Dlouhá léta jste fotbal hrál, tak určitě dokážete srovnat, jaké je to stát na druhé straně pomyslné barikády.

Celá léta, co jsem fotbal hrál, tak jsem asi u rozhodčích moc oblíbený nebyl. Všechno jsem komentoval, těžko skousával ty pomyslné křivdy, kdy se prohrávalo či se dostal nesmyslný gól. Komentoval jsem každou chybičku rozhodčího. Teď to najednou člověk vidí z opačné strany. Jak ty komentáře působí na rozhodčího, ovlivňují jeho výkon. S odstupem času vidím, jaké to je, a člověk se ohlíží zpět a říká si, že podobní hráči jako já nejsou vůbec oblíbení. Že jsem tehdy těm rozhodčím asi mnohdy křivdil. Člověk chtěl vinu za to, že se prohrává, přehodit na sudího, který v tom byl nevinně.

Dostal jste za své aktivní hráčské kariéry hodně červených karet?

V době, co jsem hrával za Husinec krajské soutěže, tak to pomalu každý půlrok byla jedna či dvě červené. Na disciplinárku to jezdil žehlit Míra Kraus, ale těžko šlo obhajovat recidivistu. Zkrátka mě již dobře znali. Ale červené byly vesměs za řeči, ne za fauly. Nikdy jsem nehrál zase až tak tvrdě, abych někoho zranil. Slízával jsem si to za nepatřičné komentáře či hanlivé narážky.

Když si vzpomenete na svá hráčská léta, tolerujete více než jiní rozhodčí komentáře hráčů, nebo držíte jasnou lajnu, kterou nelze překročit?

V okresních soutěžích se všichni velmi dobře známe, potkávám se stále se stejnými týmy a stejnými tvářemi. Člověk ví, co může od určitých hráčů očekávat a také ví, jak s nimi komunikovat. Je třeba to držet v určitých mezích, není možné si nechat kálet na hlavu. Snažím se i v případě vlastní chyby omluvit. Člověk není neomylný, může mít špatné postavení či situaci dobře nevidí a pak se chybička udělá. Je mi jasné, že i ta omluva rozhodčího se těžko skousává, ale snažím se vše držet na pohodu.

Jste typem rozhodčího, který spíše danou situaci vysvětlí, nebo se snažíte s hráči mluvit co nejméně.

Vím, že jsou rozhodčí, kteří pomalu při každém písknutí hráčům vysvětluje pravidla. Odříkávají pomalu paragrafy z Pravidel fotbalu, proč danou situaci pískli. Mezi ty nepatřím, ale pokud se hráč zeptá, snažím se situaci lidsky vysvětlit. Rozhodčí je tam hlavně od toho, aby pískal, ale když je třeba, tak není problém situaci vysvětlit.

Hovořil jste o červených kartách, které jste dostal jako hráč, pamatujete si, kolik jste jich rozdal jako rozhodčí?

Statistiky si nedělám. Nedělal jsem to ani jako hráč při nastřílených gólech a nedělám to ani jako rozhodčí v rámci karet. Ale pár jich v hlavě mám. Většinou to bylo po dvou žlutých kartách, ale třeba i ty za urážky. Bohužel jsem jednou i ukončil utkání, kdy mě hráč povalil. Ale po čase jsme si to to vysvětlili a jsme v pohodě.

Co pokutové kopy. Kolik jste jich zapískal nejvíce v jednom utkání?

V jednom zápase to byly nejvíce tři. Tehdy to bylo v Horní Vltavici. Malé hřiště, plno soubojů. Pak již tam létaly takové hlášky, vždyť jsi již odpískal tři penalty, snad nechceš odpískat ještě další. Ale co se dá dělat, když tam v tom zápase jsou, tak jich zkrátka odpískám třeba i pět. To jsou taková pravidla, která si dělají oddíly. Když už jsi odpískal dvě penalty, tak přeci nemůžeš odpískat další. Člověk se zkrátka v těchto soutěžích dostane i do takových situací.

Máte v hlavě nějaký zápas, který Vám vyšel skvěle, nebo naopak takový, který nevyšel a nejraději byste jej vytlačili z paměti?

Je jasné, že těch zápasů je celá řada. Jsou zápasy, na které člověk rád vzpomíná. Největší odměnou je, když skončí zápas a oba mančafty přijdou, podají ruku a řeknou, že to bylo dobré. Jsou i zápasy, kdy vás po nich plácá po zádech vítězný tým, maže med kolem pusy, že lepší rozhodčí je ještě nepískal, a člověk popojde vedle a slyší z druhé strany, že tak blbej rozhodčí je ještě nepískal. Jsou i zápasy, které se nepovedly, člověk je rád, že to končí, protože tam udělal nějaké chyby, které člověka mrzí. Ale pořád musíme brát, že jsme v nejnižších soutěžích a ty jsou plné chyb jak od hráčů, tak i rozhodčích. Vzpomínám na svůj první zápas v Dubu, kdy domácí prohráli s Vitějovicemi, myslím 2:5. Domácí sice prohráli, ale byli spokojení, že si dobře zahráli, hosté byli spokojeni s vítězstvím. Oba celky pak říkaly, že je dobře, že jsem začal pískat, že je tady zase nový pohled na pískání. To určitě potěšilo.

Pískáte raději zápasy, kde jde o postupy či sestupy, nebo naopak ty, kdy hraje první s posledním?

Znám rozhodčí, kteří si libují v zápasech prvního se druhým, nebo si libují v derby, jako je třeba Borovka s Horní Vltavicí a podobně. Ale je to tak, že i derby může být pohodové a duel prvního s posledním velké drama. Ten z chvostu tabulky vede a strhne se to v pořádnou melu. Osobně mám raději pohodovější zápasy, kde jde hlavně o fotbal a nejsou tam zbytečné souboje.

Co říkáte na současnou situaci. Za více než rok a půl jste si odpískal jen několik zápasů z podzimní části rozehraného ročníku. Co ta pauza s fotbalem v globále může udělat?

Tuto situaci vnímají všichni, co se točí kolem sportu, nejenom kolem fotbalu. Je to nešťastné pro mládež, pro sportovce, kteří byli zvyklí na nějaký tréninkový režim. Sport upadá a návrat bude jak pro děti, tak i dospělé nesmírně náročný. Všichni si odvykli pravidelnosti, plno nás nabralo nějaké to kilo navíc. Měli jsme režim, že jsme si šli dvakrát v týdnu zatrénovat a o víkendu zahrát zápas a najednou dlouho nic. Někteří hráči, kteří již před pandemií váhali, zda ještě v kariéře pokračovat, mohou s fotbalem úplně skončit. Jak pro oddíly v mládeži, tak i mezi dospělými to bude těžké. Namotivovat a nastartovat hráče, aby do toho naskočili a podali co nejlepší výkon, bude velice složité. Zvláště ve chvílích, kdy se pořád něco mění, kdy jsou již natěšeni, že do toho vlítnou a ono zase nic. Zda se vůbec ještě v této sezoně odehrají nějaké mistrovské zápasy, či se po případném uvolnění budou hrát jen přáteláky. Je to zkrátka složitá situace a jsme odkázáni na rozhodnutí z vyšších míst. Ale samozřejmě bych byl rád, kdyby se začalo co nejdříve. Češi jsou soutěživí a i na této nejnižší úrovni si chtějí změřit své síly, prodat to, co je natrénováno. Zkrátka si zahrát o body.

Jaké je Vaše rozhodcovské krédo, s čím vstupujete na hřiště?

Hodně diskutujeme i s kolegy rozhodčími a shodujeme se na tom, že pravidlem číslem jedna pro sudího je rčení: Rozhoduj v duchu pravidel, ne podle pravidel. Neřídit se jen striktně paragrafy, ale tak, jak to člověk cítí. Abychom všichni, jak rozhodčí, tak i hráči odcházeli ze hřiště spokojeni. Abych měl pocit, že jsem utkání zvládl dobře a mohl jít s čistým svědomím do dalšího.