Organizační pracovníci klubů hrajících okresní přebor a III. třídu na Strakonicku měli možnost nanominovat do ankety o nejoblíbenější sudí tři jména. Sice se do ankety nezapojily úplně všechny oddíly, přesto vznikl zajímavý vzorek sudích, které by si asi oddíly přály k řízení svých zápasů. Nejvíce hlasů nakonec získal Miloslav Homola. „Moc si toho vážím. To, že mě kluby takto berou, je pro mě vyznamenáním a věřím, že i odrazem toho, co se snažím pro fotbal z pozice sudího dělat. Mám z toho radost,“ shrnul své pocity z důvěry klubů sympatický rozhodčí a ochotně odpovídal na dotazy kolem pískání.

Kdy jste začal pískat a kudy vedla cesta, že jste se na rozhodování dal?

Začal jsem pískat nějakých šest let zpátky. Měl jsem zranění kolena. Čtyřikrát mi ho operovali a již to nebylo k tomu, abych hrál, a tak jsem začal trénovat mládež v Chelčicích. Na Strakonicku je to tak, že před sezonou má každý oddíl dodat do soutěží rozhodčí, a tak jsem se dal i na tuto dráhu. Jelikož byl v době mé aktivní herní činnosti rozhodčí mojim největším nepřítelem na hřišti, tak mi tehdy při rozhovorech nebožtík pan Kolář říkal, abych si to jako rozhodčí také zkusil. Po čase jsem se potkal s předsedou svazu Václavem Zábranským, ten mi řekl, že hráč, který celou svou kariéru řval na rozhodčí, by si to měl také vyzkoušet. No a já se na pískání dal.

Takže takový ten systém kozel zahradníkem.

Přesně tak. Do té doby byl pro mě rozhodčí větším nepřítelem než protihráč. Naše rozhovory na hřišti s panem Kolářem a Jardou Hodánkem, ty byly vyhlášené.

Pamatujete si nějakou zbytečnou červenou kartu, kterou jste jako hráč obdržel?

Musím říci, že přestože jsem na rozhodčí celou hráčskou kariéru řval, tak sem nikdy červenou kartu nedostal. Hrál jsem obránce, ale nepřišla ani jedna. Vždy jsem si říkal, že raději než soupeře kopnout, tak ho raději chytím za dres. Nikdy jsem nešel do souboje s tím, abych někoho zranil. Všichni musíme v pondělí do práce, takže na hřiště nic zákeřného nepatří. A zákeřnosti nesnáším dodnes.

Pro každého je začít pískat velice náročné. Říká se, že kdo hrál fotbal, má pro pískání lepší cit. Jaké byly Vaše pocity na startu rozhodcovské kariéry?

Měl jsem štěstí na nasazování v úvodních zápasech. Zkušení kolegové jako Luboš Poklop a Jarda Hodánek si mě hlídali, oprostili mě od toho tlaku kolem. Dokázali zklidnit funkcionáře i hráče, když byl zápas nějak vyhrocený. Především musím za pomoc v mých začátcích poděkovat Jardovi Hodánkovi. Ten mi těmi začátky pomohl bez problémů proplout. Pískání mě chytlo. Ale myslel jsem si, že bude pískání lehčí.Z pozice hráče jsem to viděl jinak než z pohledu rozhodčího. Jako hráči mě nevadila tvrdší hra, ale jako rozhodčí jsem záhy zjistil, že když se pustí tvrdší hra, tak to některé týmy zneužijí a mohl by se začít zápas vymykat z rukou. Na druhé straně nechce být člověk moc úzkostlivý, aby to nerozkouskoval a bylo po fotbale.

Jak jste začal vnímat to, že věci, které jste vy jako hráč dělal sudím, nyní hráči dělají Vám? Pokřiky a komentáře výroků rozhodčích zkrátka nezmizí.

Když jsem dneska na druhém břehu, tak je to pro mě k nepochopení, že jsem takový mohl být. Na druhé straně se dokážu vžít do pocitů hráčů. Prostě chtějí pro výhru udělat cokoliv, ale kolikrát to vidí jinak než my. Na písknutí máme čas a může se i stát, že situaci nevidíme. Pořád jsme na okresní úrovni a kvalita hráčů je úměrná kvalitě rozhodčích a obráceně. Ale je třeba říci, že nikdo z nás rozhodčích v okrese, když udělá chybu, tak ji neudělá schválně. Osobně říkám, že stačí ty chyby, které nakupím tím, že situaci nevidím. Kdybych pak dělal nějaké úmyslně, tak bych byl na hřišti za šaška.

Co Vy a červené karty z pozice rozhodčího?

První dva až tři roky, když jsem dal jednu červenou v sezoně, tak to bylo hodně. Postupně, jak se člověk do pískání dostává, nepřipouští si vulgarity a nemístné komentování dění na hřišti či zákeřnosti, tak se povede, že za tři zápasy dáte čtyři červené karty, i když z toho člověk nemá dobrý pocit. Ale myslím si, že je to i tím, co se postupem doby na hřišti děje. Snažím se mít v každém týmu hráče, kteří mi určitým způsobem pomáhají řídit utkání. Například Petr Baloušek v Junioru, pan Podskalský v Poříčí a podobně. Jsou to hráči, o které se mohu opřít, kteří jsou schopni si uklidnit i svůj tým. Pak se ale stává, že naskakují mladí dorostenci, kteří nemají nic odkopáno a chovají se jak mistři světa. Jejich chování jak vůči rozhodčím, tak vůči soupeři je hrozné. Aby sedmnáctiletí kluci nadávali čtyřicetiletým harcovníků, to vidím velmi nerad. A tady jsou pak důležití ti zkušení hráči. Například při jednom zápase Dražejova vyváděl mladý hráč a zkušený pan Cibulka ho šel rychle zklidnit. Se staršími hráči je úplně jiné jednání. Byť třeba nesouhlasí s mým výrokem, zkusím mu to vysvětlit a za chvíli je vše zapomenuto.

Takže patříte k rozhodčím, který raději s hráči mluví, než aby jen striktně pískal a kartoval.

Myslím si, že ano. Vždy jsem rád, když si s nimi mohu promluvit. Když jsem ještě hrával, tak jsem nesnášel arogantní rozhodčí, kteří mi nedokázali nic říct. Může se stát, že takový sudí udělá minelu v sedmé minutě a může pak pískat jako Collina a má to stejně u hráčů spočtené. Již jsem zmiňoval Petra Balouška, naše vzájemné hovory na hřišti jsou někdy výživné, ale vždy slušnou formou. V soukromí si tykáme, na hřišti vykáme. Vytkne mi chybu, já mu to vysvětlím a byť se mnou nemusí souhlasit, tím to skončilo. Poplácáme se a jdeme od toho.

Vzpomenete na nějaký zápas, který byste již nechtěl zažít?

Nebyl to žádný šlágr o postup, byl to duel Drahonice – Poříčí. Neovlivnili to hráči, ale spíše můj výkon. Jako nesedne zápas hráči, tak mě tento duel nesedl jako rozhodčímu. Kupil jsem chyby na obě strany a po zápase šel za oběma trenéry i kapitány a omluvil se jim. Ten bych nejraději vymazal z paměti. Ale paradoxně máme od té doby s panem Roučkou z Poříčí velmi dobré vztahy. Vysvětlili jsme si to i s kapitánem Poříčí Liborem Peškem, podali jsme si ruce a je to mezi námi v pohodě.

Jaké máte nejraději zápasy, ty, kde jde o postup či sestup, derby nebo klidové zápasy.

Mám rád, když o něco jde. Jak říká můj kolega Luboš Poklop, zápas ze středu tabulky sudímu nic nedá. První s druhým nebo o sestup, takové zápasy mohou rozhodcovsky posunout. Rád vzpomínám na utkání Blatná B – Junior B, kde měl fotbal úplně všechno. Fyzicky náročné, hodně kontaktů. Sešly se dva vyspělé týmy, které chtěly hrát fotbal a nezneužily toho, když jsem nechal volnější hru. A co je pro rozhodčího nejvíc, tak to, když po utkání přijdou oba mančafty a i ten který prohrál, ocení jeho výkon.

Vzpomenete i na zápasy s dobrou atmosférou?

Zajímavé bývají zápasy ve Volenicích. Ne, že by se pískalo úplně dobře, protože jsou diváci hned u hřiště a chodí tam hodně lidí, ale Volenice, tím jak tam mají rod Benešů, tak hrají kvalitní fotbal. Pískal jsem tam zápas s Doubravicí. Kluci z Doubravice umějí pěkně přitvrdit, diváci jsou ve varu, dostávají rozhodčího trochu pod tlak, ale to mě baví. Takové trochu vyhecované zápasy mě baví. Ale dovedou potěšit i takové ty klidné zápasy. Řídil jsem duel Dražejov B – Sousedovice B. Jel jsem tam trochu s obavou, jak to bude, ale bylo z toho krásné odpoledne. I ze strany rozhodcovských kolegů, kteří se na zápase byli podívat, jsem slyšel komentáře, že takto by mělo vypadat pohodové nedělní fotbalové odpoledne. Byť jsem nařídil dvě penalty, byla tam sporná situace, ale kluci chtěli hrát fotbal.

Kolik jste nařídil za zápas nejvíce penalt?

Nejvíce to byly čtyři, a to v západe Malenice – Katovice B. Výborný zápas na malém hřišti a na lavičce pan Palivec. O zábavu tedy bylo postaráno, ale musím říci, že je to jeden z trenérů, který po skončení zápasu podá ruku a co bylo či nebylo na hřišti, již neřeší. Žádné mračení. Bere to tak, že je to fotbal na okresní úrovni.

Vyčítal jste si nějakou penaltu, kterou jste pískl a pak Vám šrotovalo v hlavě, že to tak asi nebylo?

Nebylo to v situaci, že bych ji pískl, ale naopak, že jsem jí nenařídil. Viděl jí asi celý stadion kromě mne. A zákon schválnosti funguje neúprosně, z protiútoku jsem ji za ruku odpískal proti Dražejovu. Ale podařilo se mi přesvědčit pana Poláčka, že mi po zápase řekl, že to asi penalta opravdu nebyla, i když si osobně po čase myslím, že fakt byla. Ale po zápase jsme se o té situaci bavili a podařilo se mi ho přesvědčit, že se mu míč zamotal mezi nohama. Vidělo jí dvacet hráčů na hřišti, všichni diváci, ale já o ní nebyl stoprocentně přesvědčen, a tak jsem ji nepískl. Bylo to v utkání Dražejov – Poříčí, poslední zápas sezony a Dražejov postupoval do B třídy, když vyhrál 3:1.

Co Vy a současná situace, kdy se nic neděje. Nepříjemné je to pro hráče i rozhodčí.

Fotbalu se věnuji od sedmi let a dnes je mi čtyřiačtyřicet. Víkend co víkend někde pryč. Snad se to již někam pohne. Tato situace může mít nedozírné následky pro mládežnický fotbal, na vesnický fotbal i na rozhodčí. Člověku se v hlavě honí myšlenka, jestli se k tomu ještě vrátit. Já osobně jsem si koupil kolo a začal sjíždět Šumavu. Fotbal mám rád, takže asi vydržím, ale starší rozhodčí si mohou říci, že se na to vykašlou. Rok a půl jsme si prakticky nezapískali. Jen na podzim pár zápasů. Těžké je to pro všechny, hráče, rozhodčí kluby. Snad se začne alespoň bez diváků, i když bez nich to není ono. Zažili jsme si to na podzim. Sice si člověk může říci, že má větší klid na pískání, ale ten divák k tomu zkrátka patří. Divák, klobása a pivo, to zkrátka patří k fotbalu a na okresech obzvlášť. Kamarádi se mě sice ptají, zda mě to baví, když na mě pokřikují diváci, ale já říkám, že když je to v rámci slušnosti, tak když si divák zaplatil, tak ať si zakřičí.

Takže nějaké pokřikování jako sudí neřešíte.

Od diváků vůbec, na druhou stranu je ani nehecuju. Co se týče hráčů, tam se to řešit musí. Běhat na hřišti a aby na člověka řvalo dvaadvacet lidí, to opravdu nejde. Poslední červenou kartu jsem dával v Malenicích hráči béčka Dražejova. A to jsem se ho šel zeptat, jestli to, co mi řekl, myslel opravdu vážně. Řekl mi, že ano, tak šel ven.

Jaké je Vaš rozhodcovské krédo, s čím na hřiště jdete?

Aby se mi zápas povedl. Abych z toho měl dobrý pocit a nejlepší ocenění pro mě je, když mi po zápase podají ruce oba kapitáni a řeknou, že to bylo dobrý. Můžeme si všichni po zápase dát tu klobásku a pivko a ještě to v klidu probírat.