„Od začátku, co v Evropě vypukla pandemie, to s manželem sledujeme, čteme články a posloucháme zprávy ze všech koutů světa. Díky tomu jsem vděčná za to, že žiji na opačné straně zeměkoule a nejradši bych si sem okamžitě importovala celou naši rodinu. Hlavní důvod je ten, že se zde nákaza začala šířit o pár týdnů později a vláda tak měla dostatek času na strategický plán. Dále se Zéland skládá ze dvou ostrovů a hustota zalidnění je osmkrát nižší než v České republice,“ vypráví.

„Chvíli jsem měla pocit, že se nám tento „sci-fi“ scénář vyhne, protože tu byl docela dlouho evidován pouze jeden případ. Počet nakažených se však začal zvyšovat se zvyšující se krizí po celém světě, kvůli které se lidé začali vracet zpět domů. Opatření tak přicházela ve velmi rychlém sledu, a to od karantény pro lidi, kteří přiletěli na Zéland, zavření hranic pro cizince až po vyhlášení čtyř pohotovostních stupňů – Covid 19 – alerts,“ popisuje.

ON-LINE ke koronaviru ZDE

„Jakmile se objevil první případ komunitního šíření nákazy, byl okamžitě vyhlášen třetí pohotovostní stupeň s tím, že za 48 hodin přecházíme do čtyřky, což prozatím znamená čtyřtýdenní domácí karanténu,“ vysvětluje Alena.

Z regálů zmizely trvanlivé potraviny i dezinfekce

„V obchodě jsem byla docela zaskočená, protože z regálů během dvou dní zmizely veškeré trvanlivé potraviny, maso, desinfekční prostředky a chleba. Nastala panika a lidé nakupovali jak utržení z řetězu. I já jsem se, na popud maminky, vydala na trochu větší nákup. Ještě teď se ale směji tomu, že to vůbec nebylo nutné, protože zdravé potraviny, ze kterých vařím já, z regálů nemizí. Momentálně, po týdnu karantény, jsou krámy vcelku dobře zásobené, ale mouku, sušené droždí a antibakteriální prostředky neseženete doteď,“ popisuje současnou situaci.

„Rodiče se mají poslouchat, i když jsou daleko, a tak jsem koupila šitíčko, prachový filtr do vysavače a vcelku se i těšila, že se v karanténě zabavím šitím roušek. K tomu ovšem nedošlo, protože na Zélandu nejsou roušky vůbec povinné. Je povinný minimálně dvoumetrový odstup a do obchodu může pouze jeden člen domácnosti, který si před vstupem musí omýt ruce desinfekcí. Sem tam někoho v obchodě s rouškou a rukavicemi potkáte, ale přijde mi, že spíš lidé dodržují daná pravidla a jsou v této věci velmi ohleduplní, alespoň tady u nás v New Plymouth. Lidé se na vás usmívají, z uctivé dálky vás zdraví a člověk nemá pocit, že se něco děje,“ vypráví Alena.

První týden v karanténě

„Musím říct, že první týden karantény jsme zvládli vcelku dobře. My naštěstí nemáme problém s bydlením, ani s penězi. Vláda Nového Zélandu totiž finančně přispívá zaměstnavatelům minimální mzdou, a to i živnostníkům. Zaměstnavatelé pokud mohou, platí svým zaměstnancům osmdesát procent z průměrného platu, pokud ne, musejí vyplácet alespoň minimální částku, kterou po zaregistrování obdrželi od vlády. Říkám tomu tedy jakési čtyřtýdenní prázdniny, kdy je konečně čas na psaní knížky, relax, cvičení, učení angličtiny či čučení na filmy. Ve vzduchu je cítit klid a pohoda, dle mě. Podle mého kamaráda, spolubydlícího Vlastíka, je cítit napětí a nuda,“

Popravdě jsme se těšili na trochu akčnější pohodu jako surfování či chození na túry, ale veškeré aktivity, které by mohly zatížit zdravotní systém, jsou zakázány. Stejně jako rybaření, což nejvíc ranilo druhého spolubydlícího, kamaráda Rada. Zrovna si koupil nový prut. Je zakázáno i cestování mezi regiony, vnitrostátní lety či přeprava trajektem mezi ostrovy, pokud se nejedná o naléhavou situaci. Otevřené jsou pouze obchody s potravinami, drogerií a lékárny. Zavřeny byly i obchody s tvrdým alkoholem, kterým se dva dny před tím zvedly tržby o tisíc procent. Veškeré informace lze jednoduše dohledat na internetu.

Všude na vás vyskakují slogany: „Zůstaň doma, zachráníš životy.“ Líbí se mi perfektní informovanost o přibývajících případech na stránkách ministerstva zdravotnictví, kde se člověk dočte, kolik je kde nakažených, kolik uzdravených, kde k nákaze přišli a jiné informace. V oblasti Taranaki, kde žijeme, je nyní (na počátku dubna) 14 případů. Nákaza se nešíří v komunitě. Na Zélandu je k 4. dubnu dohromady 950 případů, 14 jich je hospitalizovaných v nemocnici, 127 lidí se vyléčilo a bohužel máme i jednu ztrátu na životě.

Je mi ale jasné, že ne všude je situace stejná. Ve velkých městech jako je Auckland a Wellington bude zřejmě jiná atmosféra i jiný přístup obyvatel. Z různých příspěvků také vím, že ne všem Čechům je momentálně na Zélandu do zpěvu, protože hodně z nich se ocitlo bez práce a žijí v autech někde na parkovištích. Vláda ale myslela i na „backpackery“ všech národností, kteří i bez pracovních víz mohou zažádat o práci v obchodě, kde je třeba doplňovat zboží. Momentálně je v plném proudu sezóna kiwi ovoce, kde neustále hledají někoho na práci. I zde ovšem platí přísná pravidla.

Řekla bych, že tak trochu záleží na každém, jak se s celou situací popere. V případě nouze existují tísňové linky, kam je možné se obrátit například ve finanční nouzi či psychické tísni. Dobrých lidí je všude dost, a pokud někdo potřebuje pomoct, tak si myslím, že tady mu ji málokdo odmítne.