Kliknutím zvětšítePřestože ze všeho nejdřív skromně vyjmenovává své předchůdce, Nadaci Landek i Klub přátel hornického muzea, sám má lví podíl na tom, co dnes „na Landeku“ je. Od otevření areálu před osmadvaceti lety v místě nejstaršího ostravského dolu uteklo už spoustu času a hornictví v okolí brzy dostane nálepku s nápisem minulost. Lumír Plac ale dbá na to, aby nebyla zapomenutá.
„Jsem moc rád, k čemu se tady mí předchůdci rozhodli. A štve mě, když vidím, že jediným pozůstatkem z techniky dolů jsou jejich poslední vozíky, které nejsou nikde ani důstojně vystavené,“ říká muž, který je má uskladněné u sebe v areálu, mnohem raději by je ale viděl jinde.
„Symbol havířiny v Ostravě je socha havíře u radnice, vedle něhož je dostatek prostoru, aby se tam vozíky umístily. Bylo by to důstojné místo pro znázornění konce těžby,“ myslí si Lumír Plac, muž, který o sobě říká, že je do Petřkovic až přehnaně zamilovaný. A z jeho vyprávění je to – v tom nejlepším slova smyslu – cítit.
Obrat o 180 stupňů
Na Landek nastoupil jako havíř v srpnu 1966 po ukončení dvanáctileté střední školy. „Nebyl jsem žádný velký student a učit se mi moc nechtělo. Tata říkal, proč furt sháním robotu. Jako každý mladý jsem chtěl takovou, kde dobře platí a není tam moc práce. No a nakonec jsem skončil tady,“ směje se svému vystřízlivění a za své životní kroky, které jej dovedly k nalezišti Petřkovické Venuše, je velmi vděčný.
„Od havířů jsem se naučil jejich fantastické manýry, manuální zručnost, jejich přímost a jednoduchost, tím ale nemyslím primitivnost, to vůbec ne. Bydlel jsem kousek od kolonie a mám na ni ty nejkrásnější vzpomínky z mládí,“ tvrdí muž, který umění tvrdě pracovat staví na roveň s vysokou školou.
Rozvoj Landek Parku
S areálem, kterým v sezoně a za ideálního počasí projede až 700 cyklistů za hodinu – čemuž dodnes nechce věřit – a který se vedle připomínky hornické činnosti orientuje i na sportovní vyžití, má ještě velké plány.
„Naším cílem je seznamovat lidi s činností havíře od příchodu na šachtu přes samotné fárání do dolu až po seznámení s jednotlivými činnostmi. A začátek, to je přece cechovna, lampovna, maskovna. Už samotná evidence lidí, kteří na šachtu přišli, byla zajímavá. Každý dostal známku s číslem. Hodně se mi líbila i ‚profesionální deformace‘ pracovnic známkovny. Já se kolikrát zeptal: ‚Prosím vás, je pan Černý na šichtě?‘ A ony se zeptaly: ‚Který? 3341, nebo 3396?‘“ směje se Lumír Plac vzpomínce na havíře zažité mnohdy více v číslech než vlastními jmény.
Možná i touto historkou by chtěli návštěvníky vítat v nové expozici už příští rok. Ze čtyřiceti procent mají hotovo také při zpřístupňování bývalého podchodu pod nádvořím, kterým havíři chodili do jámové budovy – a kterým budou chodit i návštěvníci!
Cíl? Důstojná vzpomínka
„Nápadů je hodně, všechno je o penězích. Činností v dole bylo asi osm a všechny je tam ještě nemáme. Máme ukázku rubání, příprav, dopravy, údržby, ale stále je co vylepšovat,“ přiznává Plac a střádá plány například na ukázku důlní střelby. Myšlenku má, finance nikoli, proto tento nápad bude tlačit do hlavy svému nástupci.
„Budu nesmírně rád, když svou někdejší práci přijdou svým vnukům ukázat i někdejší střelmistři,“ těšilo by Place toužícího po jediném – aby v Ostravě po havírně, jak řemeslu říká, něco zůstalo. I proto je nadšený z další prohavířské iniciativy – zřízení pravidelného provozu spěšných vyhlídkových báňských vlaků po ostravsko-karvinském černouhelném revíru.
„Každá taková iniciativa je krásná, protože – a o tom se mi špatně mluví – když se zúčastníte setkání hornických měst a obcí, zjistíte, že v Čechách k tomu přistupují s daleko větší úctou a odpovědností. Věřme, že se v Ostravě hornická tradice důstojně zachová, ale prozatím tomu tak podle mě není.“
19
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
