Ještě než je osud přivedl do lesa v okolí Trmic na Ústecku, žili si spokojeně v chatkách v zahrádkářské kolonii. Pozemky jim ale nepatřily. Stačilo pak už jen málo, aby oba skončili na ulici.

„Ono je to složitější. Před čtyřmi roky jsem měl konflikt s jedním strážníkem. Vyvrcholilo to napadením. Prostě mě praštil tak, že mi způsobil neurologické poškození. Tehdy jsem se bál, že to nepřežiju, spal jsem až dvacet hodin denně. Nakonec mi doktoři pomohli. Začal jsem chodit na dlouhé procházky a dostal se z toho. Stále jsem ale v pracovní neschopnosti,“ líčí Josef a z desek plných lejster a dokumentů vytahuje neschopenku. „Podal jsem na něj trestní oznámení. Pracoval jsem jako zámečník, ale teď jsem na dávkách. Žiju z 5600 měsíčně a ještě mám cukrovku,“ vzdychne.

Svatopluk Bartoš ukázal v redakci fotku, jak na něj soused vystrkuje zadek
Nadávky, fyzické útoky i střelba. Mezi sousedy v malé vesnici se stupňují spory

Ale samotný konflikt se strážníkem byl jen začátek. „Měl jsem spor s jedním člověkem, který na mě chodil dávat nesmyslná udání. Nakonec mi dal úřad výpověď. Přišli na kontrolu, uvedli nějaké důvody, které jsem sice mohl vyvrátit a taky jsem se proti nim písemně ohradil, ovšem stejně mě vyhodili,“ pokračuje, ale další podrobnosti popisovat nechce. „Nechal bych to zatím být,“ dodává.

Veškerou komunikaci s úřady přitom komplikuje fakt, že nemá žádné bydliště. Musel si zřídit schránku na poště jako „poste restante“ a pravidelně si ji chodit vybírat.

V Pardubickém kraji chybí desítky pěstounů. Ilustrační foto
V Česku chybí desítky pěstounů. Náhradní rodina pro Vanesku se hledá

V dobách nouze mu chtěla pomoci dnes téměř 70letá důchodkyně Květa. Ani ona neměla život jednoduchý, dětství prožila v dětských domovech, a když jí zemřel životní partner, zůstala sama v chatce na zahrádce s měsíčním příjmem sotva 2900 korun. „Manžel byl jeho mistr v práci. Společně pracovali. Pepa si ke mně chtěl dát své věci, ale lidi z úřadu asi majiteli pozemku něco řekli a já o pár dní později také skončila na ulici,“ vypráví.

Osud ji pronásledoval i po zdravotní stránce. „Měla jsem jít na operaci očí, ale protože jsem přišla o bydlení, tak mi lékaři zrušili termín z obavy, aby prý mne to neohrozilo na životě a zdraví,“ pokračuje v líčení svých trampot. „Teď mi Josef moc pomáhá, když pořádně nevidím, dokonce se mi stalo, že jsem na něj mluvila, jenže on to byl někdo cizí,“ zasměje se nevesele.

Obavy ze zimy

Skutečně, když někam jde, drží se Josefa za bundu a on ji vede, kam je potřeba. Obzvlášť lesem do jejich bivaku to má složité. Bojí se, aby si neublížila. Její situaci zhoršuje ještě to, že nemá žádné doklady, kromě kartičky pojištěnce. Při rozdělení Československa měla prý nějaké potíže s občanstvím a od té doby prý nemá občanský průkaz. „Teď mi jedna specialistka pomáhá s vyřízením dokladů. Rodiče byli ze Slovenska, ale já se narodila v Kutné Hoře. Maminku jsem nepoznala, umřela při porodu. Tuhle se mě policajt zeptal, jak bylo na Slovensku, ale já tam v životě nebyla,“ popisuje.

Hon na kachny v prostoru Pražských rybníků v Chomutově
Lov kachen budí v Chomutově emoce. Na domy nám pršely broky, stěžují si lidé

Jejich situace se s blížící se zimou stále zhoršuje. Pokud neseženou bydlení, budou přespávat uprostřed starých dek a igelitů. „Co bude dál, nevíme. Zase bude líp,“ dodává Josef, když se loučí.

Příběhy lidí bez domova v mnoha případech pomohl vyřešit Karel Karika, který se zabývá sociální prací. „Nejhorší případy jsou lidé, kteří berou drogy nebo jsou alkoholici. Pokud ne, mohou se obrátit o pomoc na kteroukoliv charitu. Když přijdou třeba do Štefánikovy ulice, nejprve přespí v noclehárně, pak jim pomohou najít bydlení i vyřídit doklady. Do toho se může dostat každý. Pomohli jsme mnoha lidem, dnes jsou zase zpět ve společnosti,“ připomíná.