Vzdávám to, potřebuji si oddechnout. Otevírám okno a krásný hřejivý vánek jarního dne proniká do pokoje. Vzduch ze zahrady nabijí mou duši, vnímám to s energetizující intenzitou, jsem připraven dát se znovu do práce, ale najednou si uvědomuji, jak jsem zasněný. Nemohu se přestat kochat pohledem z okna, i když tento pohled vidím skoro každý den.  Sousední domy stojí na tom samém místě, vše kolem nich bez jediného pohybu. Všechny zahrady prázdné a bez života, jako kdyby nikdo nebyl váben sednout si pod jabloně, které se pomalu probouzejí ze zimního spánku a již za pár dní budou obsypány bělorůžovými kvítky. S pokorou vítám sluneční paprsky, které mi celou šedivou zimu chyběly. V okolí je klid, ticho.Celostátní krize opravdu zasáhla. Do klidného sousedství najednou přijíždí auto s tlampačem ohlašujícím nové restrikce dne. Ani místnímu psovi se to nelíbí a začíná štěkat.

Zanedlouho je slyšet opět ticho.  Ale i zapnuté rádio v jedné z prázdných zahrad… Rodina si po obědě vyšla ven a děti smíchem padají na zem při hraní fotbalu. I během těžkých období je člověk znovu a znovu naplňován nadějí. A život jde dál.

Joshua Jones, student oktávy Táborského soukromého gymnázia