Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan byl pro současníky, zásluhou svých mimořádných schopností, spojený s nadpřirozenými až ďábelskými silami, člověk zlý, krutý a s asociálními sklony. Poté se stal součástí vyprávění příběhů, s jejichž pomocí ti, kteří jim naslouchali, spravedlivě účtovali s mocí rožmberského regenta a ve kterých jej po smrti čert za trest zapřáhl do pluhu, nutil orat pole, či jej za temných nocí nechal jezdit v tmavém kočáru taženém šesti ohnivými kocoury po hrázích jím vyměřených rybníků, největším z nich Rožmberkem počínaje.

Pro spisovatele se stal hrdinou mnoha literárních děl. Pro historiky se stal objektem badatelského zájmu. Jaký však byl Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan doopravdy? Odborně pojmout jeho osobu a životní dráhu není snadné. Na většinu otázek však dává odpověď nově vydaná monografie PhDr. Jaroslava Čechury s názvem Jakub Krčín z Jelčan – architekt jihočeských rybníků.

Autor sleduje v sedmnácti kapitolách Jakuba Krčína důkladně. Informativně objevná je již první kapitola, ve které je pojednáno o jeho předcích, jakož i o nejbližších příbuzných. Podrobně jsou popsány osudy dosud málo známých členů rodu Krčínů z Jelčan, včetně Jakubových sourozenců. Následuje přibližná rekonstrukce cesty mladého šlechtice z rodného Kolína (nebo Polep u Kolína?) nejprve na panství Veliš u Jičína do služeb Trčků z Lípy. Poté s časovým odstupem, neboť v dochovaných archivních pramenech nelze jisté mezery vyplnit, jeho příchod na jih Čech do služeb Viléma Voka z Rožmberka. Autor jako první z historiků logicky dedukuje proč tomu tak mohlo být. Vilém Vok z Rožmberka vedl v letech 1551 – 1552 výpravu české šlechty do Itálie. Mezi jejími členy byl i Vilém Trčka z Lípy, majitel velišského panství – oba pánové se tedy osobně znali a Vilém Trčka mohl výjimečně postavenému muži ve stavovské obci doporučit služby perspektivního a schopného úředníka.

Obdobné přímočaré dedukce, doplněné množstvím statistických údajů, potvrzují autorovu dokonalou znalost archivních fondů SOA v Třeboni a jeho poboček i dalších archivních institucí a výrazně zhodnocují kvalitu textu. Kariéru i soukromý život Jakuba Krčína z Jelčan tak sice autor v základu popisuje podle již dříve známého rámce, přidává však mnoho dosud neznámých detailů a souvislostí. Nevyhýbá se stinným stránkám regentovy povahy, ale zároveň objektivně hodnotí jeho schopnosti, pracovní nasazení i sociální obratnost (a zároveň neoblíbenost) nutnou pro existenci ve stavovsky rozvrstvené společnosti. Pomocí cenného soubor statistických dat – čísla vypovídající o životě na panství a zámku v Českém Krumlově za Krčínova působení v úřadu purkrabího a posléze v úřadu regenta celého rožmberského dominia - mají ve všech případech stoupající tendenci. Autor  přesvědčivě dokazuje, že Jakub Krčín z Jelčan byl prvním moderním „manažerem“ předbělohorských Čech. Těžištěm textu publikace však přesto zůstává Krčínova role stavitele rybníků na (nejen) Třeboňsku a Nové řeky tamtéž. Autor vyvrací klišé tradované ohledně náhlého odchodu Jakuba Krčína z Jelčan z vrchnostenských služeb po dokončení stavby rybníka Rožmberk v roce 1590. Regent totiž napsal známý dopis oznamující rezignaci na svůj úřad Vilému Vokovi z Rožmberka dříve než ve výše uvedeném roce a je tedy jasně prokázáno, že se na svůj odchod ze služebního poměru pečlivě připravoval. Analýzou listinného materiálu autor také dokazuje, že dokončovací práce na dnes největším rybníku v Čechách byly prováděny ještě v roce 1592 (!). Stranou nezůstává osoba Jakuba Krčína také jako vrchnosti v doživotně získaných Sedlčanech, jako stavebníka tvrze v Křepenicích a jiných nemovitých objektů či jako manžela a otce šesti dcer.               

V kompaktně napsaném textu však lze nalézt několik odborných nepřesností a slovních obratů používaných v současnosti, které se neshodují s dobovými reáliemi. Problematický je např. popis polepšeného rodového erbu, který Jakub Krčín z Jelčan obdržel dle císařského privilegia ze dne 20. března 1586. Kromě jiného autor částečně nerozlišuje pravidlo o kovech a barvách – ve druhém a třetím poli (jejich barva není uvedena) čtvrceného štítu sice správně popisuje štiku a kapra jako zlaté, ale oba klenoty i jejich přikrývadla popisuje výhradně v barvách – křídla pravého klenotu jako červené a bílé, pštrosí pera levého klenotu jako žluté, červené a bílé. Správný popis by však měl znít – křídla pravého klenotu jsou červené a stříbrné, pštrosí pera levého klenotu jsou zlaté, červené a stříbrné. Přikrývadla jsou popsána jako červeno-bílá (pravý klenot) a modro-žlutá (levý klenot). Správný popis by však měl být – přikrývadla jsou červeno-stříbrná a modro-zlatá, neboť bílá a žlutá jako barvy v heraldice neexistují - jedná se o kovy – stříbro (bílá) a zlato (žlutá). Dále autor uvádí, že za života Viléma Voka z Rožmberka byla majetková základna dominia rozšířena o několik panství mimo jihočeský region – v případě moravského panství Helfenštejn s městem Lipníkem je však toto konstatování sporné. Tento majetek získal Petr Vok z Rožmberka sňatkem s Kateřinou z Ludanic. Poněkud nepatřičně, v souvislosti s ekonomickými vazbami a společenským stykem mezi lidmi různého sociálního postavení, zní také autorem použitý termín, že dotyčný byl zanesen na „výplatní pásce“ – v období 16. století jistě nebylo možné takový dokument vystavit.

Závěrem je nutné říci, že kniha PhDr. Jaroslava Čechury: Jakub Krčín z Jelčan – architekt jihočeských rybníků je, přes pokusy jeho předchůdců (např. Josefa Haubelta), první výborně napsanou moderní syntézou, podrobně pojednávající o životě a díle velkého muže, který byl v jedné osobě úředníkem, regentem, rybníkářem, stavebníkem, mecenášem, ale zda byl také lidsky sympatickým a empatickým člověkem? Na tuto otázku si po přečtení knihy může každý čtenář odpovědět sám.                                         

Stanislav Vaněk