Historie Lenory je velmi těsně spjata s historií zdejší sklárny. Sklárna v Lenoře byla založená jako jedna z posledních na Šumavě. Je jedinou, která má vlastní huť. Šumava nabízela dobré podmínky pro zakládání sklářských hutí, především dostatkem dřeva. Sklářská výroba se na Šumavě uchytila již ve 14. století.

Lenorskou sklárnu založil Jan Meyer v roce 1834, nejmladší ze synů Josefa Meyera, který převzal v roce 1829 sklárnu ve Vimperku. Když nestačil pokrýt poptávku po svém zboží, začal přemýšlet o stavbě nové sklárny. Vybral pro ni místo v zátoňském revíru pod Boubínem, na jihozápadním svahu lesa Ptáčník při řece Vltavě. Postavená sklářská huť byla pojmenována po Eleonoře, manželce majitele panství Jana Adolfa Schwarzenberka, Eleonorenhaim, v českém překladu znamená tento výraz „Eleonořin háj“. Později vyl název sklárny a obce počeštěn do nynější podoby. Lenoru osidlovali sklářští dělníci, kteří přišli z různých hutí z česko-rakouského pomezí.

V posledním desetiletí 19. století dochází v Lenoře k určitým změnám. Postavení železniční trati ze Strakonic do Volar se odráží v rychlejším odbytu lenorského skla. Sklárna v Lenoře si udržuje svou úroveň a prosazuje se i v dalších letech. Pracuje se téměř výlučně pro vývoz do USA, Francie, Belgie a Itálie. Vyrábějí se všechny užitkové výrobky. V této době jsou již majitely lenorské sklárny Alfons a Siegfrid Kralikovi.

Válečná léta se však na sklárně krutě podepsala a osvobození ji zastihlo ve velmi krutém stavu. Život se vrací do Lenory velmi pomalu. Vyhláškou č. 342 ministra průmyslu z 27. prosince 1945, která vznikla na základě dekretu prezidenta republiky z 24. října 1945, č 100 Sb., byl podnik „Vilhelm Kralik syn“, sklárna se sídlem v Lenoře, dnem 24. října 1945 znárodněn zestátněním. Následnou vyhláškou č. 885 ministra průmyslu ze 7. března 1946 se tento podnik zpětně dnem 1. ledna 1946 stává spolu s jinými sklárnami součástí národního podniku Sklárny Český křišťál.

V roce 1968 byla zahájena přestavba skláren, postupně byly vybudovány nové objekty hutního a zušlechťovacího střediska a postavené nové tavicí pece. Rok 1976 je nejen rokem ukončení přestavby, ale také počátkem tavení vysoce olovnatého skla. V uvedené době dochází také postupně k výstavbě nových bytů ve státní výbavě s určením pro bydlení sklářských rodin. Byty jsou přidělovány hlavně mladým sklářským rodinám, ale též rodinám ve staré bytové zástavbě. Dochází též k výstavbě nové základní školy, zdravotního střediska, přestavbě prostor v zámečku a následně v budově obecního úřadu, pro sklářské muzeum a prodejnu skla. Byla zahájena přístavba prodejny potravin k objektu pohostinství a prostorů pro prodejnu masa a uzenin a přestavba objektu na prodejnu průmyslového zboží.

Sklárna ukončila výrobu v roce 1995 po neúspěšné privatizaci. Od té doby se mění vlastníci a z kdysi světově proslavené sklárny zůstávají pouze ruiny.

V roce 1996 začala v Lenoře pracovat brusírna skla, která je dnes poslední dědičkou slavného lenorského sklářství.V široké produkci najdeme nejen nové vzory, ale i řadu prvků a motivů, které odkazují ke staleté tradici šumavských brusičů skla. Další osud tohoto tradičního řemesla se ale nevyvíjí příliš optimisticky.  "Bohužel dnes o sklářské řemeslo a jeho tradiční originální zpracování není zájem. Nedokážeme cenou konkurovat automatickému provozu a navíc nejsou ani brusiči, kteří by v tradici pokračovali," dodává starosta obce Lenora a zároveň majitel místní brusírny skla Antonín Chrapan.  

Za poskytnutí článku a snímků děkujeme Antonínu Chrapanovi - starostovi obce Lenora a mejiteli brusírny skla