Když se řekne cestování, co vás napadne?
Že si bez cestování nedokážu svůj život vůbec představit.

Jen vloni a letos je to trochu jinak nastavené, že?
To máte pravdu. 9. března loňského roku jsem se vrátil z Peru a Ekvádoru, tak jsem netušil, že jedu do kulturního ,,vězení“. Mám pocit, že jsme v situaci, kdy jsme úplně zavření a svět je pro mě úplně jiný, než jsem byl zvyklý. Cestoval jsem po celém světě a tato situace je doslova šílená. Vždyť já hrál asi v padesáti zemích světa. Sportovci závodí, interpreti jsou pouze na streamech.

Natáčení videoklipu Marka Ztraceného s Bolkem Polívkou.
Rituály, pivní stezky, chlapské věci. Marek Ztracený rozhodně tucťák není

Když se vrátíte do mládí, do klukovských let, toužil jste nějak více cestovat?
Cestování mě vždycky bavilo, jenže za mého mládí zase cestování nebylo běžnou součástí lidského života. Variant k cestování bylo málo, jen v rámci východního bloku. Když se po roce 1989 otevřely hranice, začal jsem si cestování užívat naplno. Říkal jsem si, že tuhle šanci musím chytit za pačesy a koncerty po světě jsem začal vyhledávat. Úžasně osvobozující doba.

Pamatujete si na svoji první dětskou cestu do zahraničí?
Ale to víte, že pamatuju. Bylo to s rodiči, naši vyběhali devizový příslib a Škodou 1000 MB jsme jeli do Jugoslávie. Jako dneska vidím, jak Němci jedli v restauracích chobotnice a my měli řízky a konzervy z domova. Pak si pamatuji Sozopol v Bulharsku, které mám moc rád. Později jsem párkrát v Bulharsku hrál, třeba v Plovdivu, což je kouzelné historické město. Několikrát jsem hrál i v Sofii. A pamatuji se na dovolenou v tehdy východoněmeckém Binzu, což tenkrát byla taková strašidelná dovolená.

Proč?
Uvízli jsme v kempu u moře v písku, hygiena špatná.

Kdy jste začal cestovat více?
To bylo ve chvíli, kdy jsem nastoupil na Pražskou konzervatoř a začal hrát s komorním orchestrem, tak jsme začali jezdit do ciziny - Rakousko, Německo, Španělsko, Francie, Dánsko, Finsko… A přišel rok 1989.

Tomáš Plekanec a Lucie Šafářová v Rakousku.
Pecka výletníka Plekance. Český hokejista prozradil, kde se cítí nejlépe

Zlom ve vaší kariéře.
Přesně. Využil jsem šanci a vyrážel do světa hrát, jak to jen šlo.

Procestoval jste svět, ale bez futrálu s houslemi toho moc nebylo, že?
Tak to v žádném případě! Za hranice jsem de facto jezdil jen hrát.

Zapátrejte po nejzajímavějších místech, kde jste hrál.
To by bylo na několik hodin povídání a nestačilo by to.

Tak v krátkosti.
Určitě bych mohl jmenovat hodně exotických míst. Ale hrál jsem třeba na Sluneční pyramidě, která je největší stavbou v Teotihuacánu, posvátném městě předkolumbovské Mezoameriky, je třetí největší stavbou na světě a druhou ve Střední Americe. Nebo v Surabayu v Indonésii. Hrál jsem v Lybii. Tyhle lokality mě fascinují památkami. Obrovský zážitek byl koncert v hlavním městě Alžírska Alžíru. Tam jsme hrál s varhaníkem a oni tam mají Notre Dame de Afrique, pařížskou menší kopii. Ty varhany stavěla stejná firma jako ty v Paříži. Hrál tam tehdy se mnou varhaník Václav Uhlíř. Když jsem mu volal, že pojedeme hrát do Alžíru, chvíli bylo ticho. Asi přemýšlel, zda jsem se nezbláznil, nebo něco nepil. Povídám mu, že až bude vědět, na co bude hrát, tak se zblázní! On je obrovský znalec varhan, tak se tam převlékl do montérek a všechno si prolezl a nafotil. Úžasné okamžiky!

Vracíte se rád na stejná místa, nebo spíše toužíte objevit nějaká další?
Jsou pochopitelně místa, kam se rád vracím. To je třeba případ Las Vegas. Netěším se jen na koncert, ale na lidi, na přátele, kteří tam jsou. Samozřejmě pro mě je úžasný New York. Na druhou stranu jsem rád, když přibývají další místa, kde jsem ještě nehrál.

Třesín, 5. dubna 2021
Vrch Třesín obléhají davy. Návštěvníky láká Čertův most i koberce jaterníku

Kdy to bylo naposledy?
Jak už jsem se v úvodu zmínil, hrál jsem v Peru a Ekvádoru. Domů jsem se vracel přes Paříž 9. března. Když mě taxikář vezl domů, říkal, že to tady ještě není hrozný. Když jsem se druhý den v poledne probudil, měl jsme mobil plný zpráv, kde jsem a zda jsem v pořádku. Desátého dopoledne totiž premiér všechno zatrhl. Takže já už na večerní koncert do Prostějova neodjel.

Po světě cestujete většinou sám?
Sám také, ale často jsem hostoval u orchestrů, a pak recitály se svým klavíristou Václavem Máchou a s klavíristkou Lucií Tóth, s kytaristou Miloslavem Klausem nebo Lukášem Sommerem, akordeonistou Láďou Horákem atd. Tak ve dvou je to vždycky lepší, ale ani single cestování mi nedělá problémy.

Jak se dorozumíváte?
Vládnu dobře němčinou, vždyť dědeček s babičkou pocházeli ze Sudet. Jinak angličtinou, oprášil jsem i ruštinu. Jsou země, kde se nedomluvíte ani anglicky. Pak následuje posunková řeč, já tomu říkám pohybové esperanto.

A když to nejde, tak zahrajete…
…přesně. Vytáhnu housle a…

Na návštěvníky se těší i na brněnském hradě Veveří.
Památky na jihu Moravy: Přípravy na sezonu probíhají, tu ale zatím brzdí covid

Měl jste čas podívat se po okolí, na památky?
Miluji starořímské památky, úžasné jsou v Lybii (Leptis Magna), Alžíru (Tipáza), Jordánsku, mám rád staré město v indickém Dillí, Bombaj, Jaipúr, Kalkatu nebo třeba nádherná místa na indonéské Jávě. Každá lokalita má to své kouzlo. Jen ho musíte chtít vidět.

A co restaurace?
Hodně se snažím ochutnat to, co je místní. Přece si v Mexiku nedám vídeňský řízek. Přiznávám, že občas jsem měl i zažívací potíže, přecenil jsem své schopnosti a řešil to kolou. Rád ochutnávám, ale třeba v Indii musím být trochu opatrný, přece jen ty určité faktory v žaludku jsou jiné, tam občas je třeba si dát štamprličku něčeho tvrdšího na desinfekci žaludku. Zjistil jsem, že pokud se člověku udělá blbě, je potřeba jíst jejich antibakteriální léky, ty fungují skvěle.

Dostal jste se někde do nebezpečné situace? Na policejní stanici?
Naštěstí ne. Je potřeba respektovat řád země, ve které jste, to je nejpodstatnější.

Když odjíždíte, máte nějaký seznam, podle kterého si balíte zavazadla? Nebo to tam naházíte a věříte, že na nic nezapomenete?
Seznam nemám. Základ pro mě je cestovní pas a housle. Dneska třeba nesmím zapomenout, že na palubu nesmí náhradní struny. To je z bezpečnostní obavy, co kdyby strunou chtěl někdo někoho uškrtit. Jednou mi je na letišti s omluvou vyhodili. Ten houslový potah stál čtyři tisíce korun. Od té doby si dávám pozor.

Takže ani housle nesmí na palubu?
Housle mohou, protože mají struny natažené. Ne, logiku v tom, prosím, nehledejte.

Co ještě určitě nesmíte zapomenout zabalit?
Rozhodně nesmí chybět nafukovací polštář do letadla. A pak léky, které jsou důležité jako prevence. A když vím, že poletíme dlouho, tak si s sebou beru nějaký melatonin, abych překonal ten jet lag, časový posun.

A co nějaký dárek?
Jo, beru, většinou to je muzika, cédéčka, moje česko-anglická publikace o houslích. Cestování je omezeno váhou bagáže, takže to nesmím přehánět. Ale je pěkné mít s sebou dárek, ono se to hodí. Dárky vozím a dávám rád. Přiznávám, že je i rád dostávám.

Stalo se, že jste na místě zjistil, že jste přece jen něco zapomněl?
Housle nikdy, pas taky ne. A to ostatní? Občas se stane, že něco zůstalo doma, ale v dnešní době se dá koupit v podstatě všechno. Takže trápit se s tím, zda mám kartáček na zuby, rozhodně nebudu.

Pamatujete se na dovolenou bez houslí?
Před dvěma lety Řecko.

Kam jste letěl a na jak dlouho?
Klasika, Kréta, miluji to tam.

Co jste tam dělal?
Letěl jsem přes Athény, kde jsem hrál a potom už pár dní jen odpočíval.

Bez houslí? Vám necukalo v prstech?
Pár dnů jsem nehrál, ale pak mi to nedalo, protože nastal takzvaný houslový absťák.

Takže takovou „mladickou nerozvážnost“, abyste vyrazil na víc jak dva dny bez houslí, už neuděláte?
Ani omylem! Já si na dovolenou obyčejně beru housle takzvané dešťovky, tedy ne mistrovské. Abych neztratil hmat, protože většinou se vrátím a už druhý den je hraní, tak abych nevyšel ze cviku.

Máte nějaký cestovatelský sen, kam byste se chtěl podívat?
Určitě bych si moc přál se podívat do Austrálie a na Nový Zéland, tahle místa bych chtěl poznat více. Mám na světě místa, která patří k mému životu, ať už v Jižní či Severní Americe, Blízký Východ, Indie. také mám nesmírně rád Petrohrad. A tam bych se chtěl rád vracet. Přeji si, aby se ty časy zase vrátily. Ale nemusí to být jen dlouhá vzdálenost. Mám třeba rád krásná místa v Německu, kam jezdím hrát.

Celou dobu se bavíme o světě, vy jste ale rád i doma. Prozraďte pět míst, která máte v Česku oblíbené?
Já jich mám strašně moc, pět je málo. Já tuto zemi opravdu zbožňuji!

Tak klidně deset.
Samozřejmě mám rád svoje rodné město Hradec Králové, konkrétně třeba lokalitu soutoku Labe s Orlicí. Pak Klášterec nad Ohří a tamní zámek, kde děláme každý rok festival Klášterecké hudební prameny. Nebo jihočeské Nové Hrady, Trhové Sviny, kde koncertujeme. Kousek od nich je kostel na Dobré Vodě, úžasná krajina! Pak určitě Litoměřice, které považuji za nesmírně kulturní místo. Jezdím rád na Moravu, moc mě baví Valašsko, to je kouzelná lokalita, nikdy se nevracím bez frgálu. Tam, kdybych žil, tak do roka mám o dvacet kilo více. Rád se vracím do Ostravy, Brna a tak dále, a tak dále…

Rád cestujete, ale lze říci, že se i rád vracíte?
Bezesporu. Česko miluju! Občas venku cítím, jak se někdo nehlásí k Česku. Já se tedy ale považuji za hrdého Čecha a všude ve světě se k Česku hlásím. Myslím si, že každý by měl být někde zakotven. I v této nelehké době. Vadí mi tady spousta věcí, které se dějí, ale to neznamená, že nejsem hrdým Čechem. Ta země si zaslouží, abychom si ji dokázali ohlídat. Naše země je krásná, jen je potřeba, aby lidé byli aktivní, rozumní, více davuvzdorní a opravdu začali být na ni hrdí. Pak tady prevíti nebudou mít místo.